Pohladil i roztančil ...
(Aréna HC Sparta Praha, 8.7.2008)
Od rána si marně lámu hlavu, kam zařadit včerejší koncert. Jak shrnout do pouhých 10ti tisíc blogem povolených znaků vše, co se mě včera dotklo? Ač jsem vlastní debilitou přišla o nejlepší místo (nestačí být v Aréně mezi prvními třemi: je třeba přemýšlet mozkem i vevnitř), nevadilo mi to. Nikdo po mně nešlapal, na Seala jsem si sáhla bez rizika promáčknutých vnitřností, podařilo se mi dovnitř pronést dva RedBully bez cukru a koncert začal opravdu ve 21 hod, což mě utvrdilo v domněnce, že dnešní večer bude nezapomenutelný.
A víc než to. V čem byl včerejší Seal tolik úžasný? Lidskostí. Já jakožto všeho-požírač strávím cokoliv, od granderiózní show plné kostýmů (kde zpěv nehraje až tak důležitou roli) až po one man show neznámého houslisty na nábřeží. Od Seala jsem čekala skromné divadlo s velkým hlasem, ovšem s puncem světové megastar: tedy fanoušci, ohlušující aplausy a ryk, ovšem ne v atmosféře, která nejen ukojila, ale i něžně a láskyplně pohladila. Nejednou jsem se přistihla, že na něho upřeně civím, lovíce v paměti notoricky profláklé texty, že to mou duší proplouvá silněji než normálně (a dokázala bych civět a naslouchat klidně celou noc, bez pohnutí). Zvuk sice nebyl ideální, protože repráky posílaly zpěv od nás šejdrem pryč, ale naštěstí aniž by na nás bedny chrchlily přetůněné tóny a předuněné basy.
Seal zpíval fantasticky. Není co vytknout. Decentně komické mi přišly jeho sexy pohyby: kombinace black&white je sice super (tmavá kůže, světlý oděv), ale s přibývajícími léty přibývají i kila, a my v první lajně snadno zaměříme detaily:o). Pravdou však je, že „rajcovní“ dance doprovod vždy nakopnul, vazba mezi umělcem a obecenstvem byla v tomhle případě nejemotivnější, jakou jsem kdy zažila. Pro mě okořeněná faktem, že obrázky Sealových dredů a dírka mezi předními zuby neodmyslitelně patří k počátkům mé puberty. Docela schíza: sem tam se naše pohledy potkaly a vždy mi mozkem problikla minimálně 15 let stará vzpomínka na „Crazy“ a „Killer“ (ještě pod slupkou „Adamski“). Byl to fakt on, ale zároveň už i někdo jiný.
Bez „Crazy“ by publikum Seala nejspíš vypískalo…:o) „Killer“ přišel na řadu hned v začátku koncertu, po „If It's In My Mind, It's On My Face + Amazing“, a našlápnul prvním láskavým tónům – „Just Like Before“ (baby, baby...:o) a „Love's Divine“. Přestože skalní fanoušci Sealovo poslední album „System“ nehodnotí s nadšením, já si v něm libuji, a to aniž bych byla fixována na jeden konkrétní hit. „System“ mám naposlouchaný solidně, užívala jsem si každičký tón, a nejen já. Fanynka (skorosousedka) vytažená na pódium a pseudo-španělská tleskačka „Dumb“, Sealův skoro až držkopád během Future Love Paradise, pohodovky Loaded a The Right Life... Nářezové bylo podání „My Vision“, během které Seal křepčil před obří obrazovkou, ze které do publika střílely psychotronní obrazce (pro mé mozkové buňky solidní hukot) a největší porci Sealovy lásky naservíroval jak jinak než Kiss From A Rose (úžasné, úžasné, víc než úžasné). Z „Bring It On“, ke které téměř žádný vztah nemám, se vyklubala fantastická show, při které publikum spolupracovalo naplno... Zpívalo se, tančilo se, rozdávala se „laska“.
Jistou výhradu mám: moc krátké představení. Devadesát minut je prostě málo, nezávisle na počtu mezi diváky vyhozených pet lahví, kšiltovek, triček a ručníků. Já chci ještěěěěěěě! Seala i lásku.
draace
A stejně trvám na vrácení vstupného.
Co jiného by se včera hodilo víc než „Human Being?“
Fotky: DMC FZ 07 Livie, mobil draacete:o)
