Jméno Armina van Buurena je známé především v okruhu trance music, proto si dovolím několik málo slov. Jedná se o velice žádaného Holanďana, v oboru, ve kterém válcuje Evropu: pan DJ. Pro méně znalejší jedince: nepředstavujte si pod slovem DJ pouze chlápka, který bliká stroboskopem a pouští lidem na diskotéce písničky z cédéček.
DJ formátu Armin van Buuren je osoba se sluchátky na uších, nalézající se za mixákem (mixážní pult), obklopená kufry plnými vinylů (LP desky), a před níž se točí několik gramofonů (to je taková ta mašinka, na které elpíčka hrajou). Snahou dýdžeje je oddělat posluchače tzv. setem, což je postupně vznikající směska taneční hudby, vyznačující se nekonečností a charakteristickým množstvím úderů za minutu. Vtip vězí především v přechodech mezi jednotlivými skladbami, kdy je ze strany dýdžeje usilováno o plynulé navázání jednoho tracku do druhého: čím zajímavější forma, tím lepší požitek posluchačův. Na gramofonech se točí desky, ze kterých zní předem nahraná hudební pasáž, a DJ ji dle svých schopností a možností různě zvukově vylaďuje, mixuje do jiných tracků a doplňuje dalšími a dalšími stopami, vše ve velice dravém tempu. Pravda, Arminovi to v samém počátku amatérsky přeskočilo, ale tam byl na vině kdosi, kdo moc dupal :o).
Samotný název TRANCE leccos naznačuje. Slet melodií bez přestávky, se silným podtextem rytmu a basů, nutí mozek lézt po stěně lebky a člověka to uvádí do jakési formy extáze, kdy tělo vnímá a hltá údery, a samovolně se pohybuje přesně dle emocí, jaké jím v danou chvíli zmítají. Během celé párty byly na plátno za DJ promítány bizardní obrázky, pohyblivé i nepohyblivé, což emoce ještě více dobarvovalo. Určitá skupina lidí si prožitek stupňuje i pomocí drog, ale tady nemohu sloužit, co se týče informací, neb na Arminovi jsem byla v roli slušné holčičky:-))
Po listopadovém vystoupení jedničkového Tiësta, byl Buurenův večírek mým druhým trance zážitkem v podobě větší párty. Ale s úctou ke králi v oboru Tiëstovi nepopsatelně lepším. Oproti původním plánům, že si chci likvidaci mozkových buněk užít především sluchově, tedy odkudkoliv, jsem se opět „zcela nepochopitelně“ ocitla v prvních lajnách. Jakýsi zvláštní druh přírodní posedlosti, ještě z dob sladké puberty, kdy boj o první řadu probíhal vždy a všude, nezávisle na faktu, kdo se nalézal na jevišti.
Navíc vepředu se dá podstatně lépe dýchat.
Organizaci párty se tentokráte nedalo nic vytknout: šatny, toalety, občerstvení v pohodě, včetně cen. Jediné, co mi dodnes vrtá hlavou, byly dvě do modra vyfintěné slečny, které si během akce fotografovaly přítomné kuřáky. Nabízely jim výhodný obchod: za jakoukoliv načatou krabičku s cigaretami nové balení, cigarety značky Camel, ve dvou verzích, řádně okolkované. A jakmile tázaný na výměnu přistoupil, tak bliknul foťák. Fakt záhada...:-)
Kromě čekání na andilkova kámoše Štefku bych akci vytknula jedinou věc: sice kvalitní, ale hlasitostně přefláknutý zvuk. Aby se člověk vyhnul několikadenním zalehnutým uším, musel použít špunty, čímž se však připravil o požitek z basových pasáží. Listopadový Tijs byl hlasitý adekvátně, ale jemu se pro změnu zvuk ztrácel ve vlastní šťávě.
K samotné párty. Vystoupení Martina Grednera nemohu soudit, slyšela jsem sotva hodinu, ale hodnotím jej kladně. Zahájení rozhodně ostudou nebylo, a navázání na Michaela Buriana a jeho novinku (video Praha) proběhlo pořád ještě v onom oparu štěstí a blaženosti „jé, já jsem fakt tady...“ Ale poté prvotní nadšení maličko opadlo. Ne že by Burian nehrál dobře, ale pro mě jeho set neměl potřebný šmrnc. Lidi se zvedli až někdy v polovině, kdy sáhl po osvědčeném van Dykovi, ale jakmile jej dohrál, dav opět zvadl. Jediným opravdovým zpestřením se stalo zobrazení informace na plátně za jeho zády: Česko – Slovensko 5:1.
Burianův nástupce, DJ Remy, sice hrál podstatně tvrději, progresivnější trance skoro až hraničící s technem, ale pro mne byl rozhodně zábavnější nežli Burian. Obecenstvo se už horečně těšilo na Armina, a tato stále houstnoucí radost už v atmosféře byla znát.
Arminovo vystoupení nečekaně uvedla pěvkyně. Opomeneme-li fakt, že zvuk nebyl uzpůsoben na árii, jednalo se o největší překvapení večera (noci), tedy hned za For An angel ve finále tříhodinového Arminova setu. Sám mistr Verdi by se jistě podivil, kam až dosáhlo jeho operní dílo...:o)
Armin se ukázal v nejlepším světle. Doslova a do písmene, protože laserovými efekty se rozhodně nešetřilo:-) Lidi se bavili, hala vřela, atmosféra našlapaná k prasknutí. Armin hrál skvěle: nejen z vynilů, ale i z CD, tracky prokládal různorodými zvuky a doplňoval je i pasážemi ze sampleru. Vstřícně komunikoval s davem, především pohybově, a jeho finálová autogramiáda za doprovodu právě For an Angel byla skvělou tečkou, neb zuřivá podepisovací akce probíhala přede mnou. Podotýkám, že fixa, z níž všechny autogramy vzešly, patřila původně andilkovi.
Závěr patřil jednomu z nynějším objevů trance scény, Michaelovi C. Nelehké pozice dojížděče se zhostil vcelku slušně, přestože stejně jako Remy hrál tvrději. Ale rozhodně z něho byl lepší dojem, než z rozpačitého nástupu dvojice Lucca & Spyro v samém závěru Tiësta.
Nekamenujte mne, že jsem neuvedla názvy tracků.. kamenujte adminy blogů, že se sem zkrátka víc slov nacpat nedá...!!! ;-)))
Daja Swito