Moby

Nebylo to poprvé, co jsem Mobyho zažila live, a protože šlo o festivalovou produkci, nebylo složité odhadnout, po jakých skladbách Moby sáhne. Mít na diváky pouze hodinu a půl, notabene o půlnoci, od interpreta vyžaduje jediný cíl – udržet dav v extázi. Takže žádné pozvolné navozování atmosféry, nýbrž uhodit zpříma a co nejsilnějším kalibrem.

Úvodní vplouvání do vystoupení mě tudíž nepřekvapilo (ještě si tak vzpomenout, co to bylo za skladbu:-), a poté se již dostavil sám interpret, a to s kytarou, tedy přesně tak, jak jsem svému rockovému kolegovi naslibovala. Akorát že kytarový nářez se nekonal; ano, identifikovala jsem Raining Again, což mě lehce zarazilo, protože tenhle song spadá do kategorie „pop“, a hlavně to jako „pop“ opravdu neznělo. Následující „Go!“ už ve mně podmiňoval hned dva stupně nedůvěry („něco je asi špatně“ a „to si dělá prdel, ne?“), a po třetí skladbě mi došlo, že po koncertě budu nejspíš zaživa zlynčována (právě od rockového kolegy), protože Moby koncepci celé show pojal naprosto jednolitě: ze všeho vyrobil DISKO.

Ne, že by profláklé super hity nezněly v tomhle kabátě dobře, protože přesně naplnily Mobyho záměr (roztancoval dav). Aranžmá perfektní, zpěvačka výborná, Moby nezůstával s dravou energií pozadu, a kdyby šlo o diskotéku, nenašla bych na koncepci jedinou chybu, protože jste mohli celý koncert protancovat a vyblbnout se naplno. Mělo to sakra říz a šťávu.
Ale prostě Porcelain coby disko... Nebo Natural Blues... Asi fakt ne. To se vnitřně fackuje, i když se na to výborně paří.

Moby coby univerzální obojživelník mě tentokrát brilantně převezl (zde by se hodil lepší slovní ekvivalent, ale zůstanu slušným děvčetem), a když bylo po všem, vypadlo ze mě akorát obligátní „ty vole“. Ne, že by to bylo špatné, to vůbec, protože mě to neskutečně bavilo, a o to především šlo. Ale příště bych radši žánrově rozličnou skládanku rock-pop-punk-cajdák-techno:-)

draace
Moby by měl mít zákonem zakázáno hrát coby přídavek skladbu Feeling so real.
Protože to začíná být o život:-)