Určitě by nebylo slušné nezmínit Kryštofa v roli předskokana. Přivítala jsem je s radostí, jen kdyby mou srdeční Lolitu nevytáhli hned v začátku, kdy se já, v první lajně natěšený divák, ještě nestihl patřičně zahřát. Richard Krajčo hýřil nejen energií, ale i slovem vstřícným, ač se určitá část publika nevzmohla na víc než na tupé civění. Kryštofové dokázali ne náhodnou hudební rozmanitost, sqělými modelkami v tramvajích počínaje a obchodníkem s deštěm konče. Doplněno balkánskou vypalovačkou, famózně našláplým hip hopem a také mým oblíbeným kosmoshopem, takže pro mne příjemně prožité čekání. Člověk v té chvíli totiž netušil, že další půlhodinu stráví sledováním Mobyho týmu, jak teprve teď dává do parády jeviště.
Moby vtrhnul na jeviště v rytmu Find me baby, což mi poněkud rozházelo hormony, po částečném utonutí v My Weakness, což je (spolu s Oldfieldovou A new Beginning) mé osobní labůžo, na které nedám dopustit.
Následující Raining Again zahájil sérku ze zatracovaného novinkového alba. A obzvláště na Hotelárny jsem byla zvědavá. Zdalipak živě vyznějí jinak, než jako poněkud unylý Hotel celek? Nerada bych podobně jako kritici Hotel rozprášila, ale pakliže je jedinec i po tolika letech nadšen vším tím, co v něm zanechaly dojmy z Play a z „18“ ... nezbude než přiznat, že Hotelu cosi chybí. Něco, co člověka donutí si album pouštět klidně každý den, nenasytně a nenabažitelně. Hotel je velice příjemný na poslech, ale projde vámi jako chvilková záležitost, bez nutnosti se jím bezmezně a nekonečně kochat. Jakoby emoce byly účelně ukryty, potutelně se uchechtávající, zdali budou či nebudou objeveny.
Živé vystoupení naštěstí umožňuje se skladbami experimentovat. Moby si pohrál s aranžmá, což se střídmě projevilo v podání In this world, opřeným o tklivou kytaru místo o tradiční stringy s klavírem. Další svou koncertní pecku, perkuse, Moby rozpálil při hitovce Go a skvěle jimi oživil nejen osvědčené hitové stálice, ale především popovou rádoby kýčovku Very, která s přidaným Lift me up zválcovala ostatní hotelárny do kuličky (Where You End, velice příjemně provedený Beautiful a svěže podaný duet Dream About Me). Poslechu Hotelu jsem se věnovala poslední den bedlivě, právě za účelem porovnání s živým provedením, což nebylo vůbec marné: v dravě rockové podobě bych v opačném případě většinu skladeb podstatně hůře identifikovala. Hotel je zkrátka a jednoduše náladově laděná samostatná jednotka, sice držící se zaběhnutých mobyovských receptů, přesto však na hony vzdálených předešlým hudebním kouskům. Výsledný dojem Hotelu naživo je takový, že Moby po letech zvukových a hlasových experimentů zatoužil si zcela „obyčejně“ zahrát a zazpívat, bez kdovíjakých unikátních doplňků, avšak s hmatatelnou energií a osobním kouzlem. Nic převratného, ale přesto natolik osobitého, že to rozhodně stojí za zážitek.
Dav se dostatečně vyřádil i při rázně střihnutém Honey, Next Is the E a absolutně nejnašlapanějším Bodyrock. Perkusová sóla říznutá dávkami stroboskopů a impozantní projev vokalistky dokonale vyladil atmosféru: kytarový nářez promíchaný elektronikou, v rytmu se pohybující reflektory a v čele nezastavitelný interpret, který sypal jeden hit za druhým, a v kratičkých intervalech stihl i komunikovat s diváky. Do řečí přišel nejen americký prezident a veřejná omluva za počiny jeho vlády, ale i fotografové vyhnaní z uličky před námi plus kratičká lekce češtiny v podobě pozdravu ahoj. A samozřejmě pravidelné vstřícno-zasmušilé Mobyho „fenkju fenkju fenk..ju.
Pomalejší Mobyho kousky zastoupil už nesmrtelný Why does my heart feel so bad a Natural blues, jehož živé provedení mi přišlo v téhle kategorii vůbec nejlepší. Syntetický křaplavý Porcelain a tklivě propracovaný In my heart bohatě dokreslili onu spíše emotivnější stránku koncertu; aby se při We Are All Made Of Stars mohla opět bořit aréna.
Napohled málo početný doprovod (vokalistka, klavíristka, bubeník, kytarista v tričku naruby a E.T.) dostáli své minuty slávy až v samotném finále, tedy mezi přidanými skladbami. Moby sáhl po cover verzích, nezapomněl ke každé skladbě přidat několik slov a těsně před koncem se ze show tvořivého kutila vyklubal nefalšovaný Idolovský nářez. Jestliže publikum přijalo Zeppeliny a Lou Reeda s nadšením, tak je dost těžké výstižně popsat, jaká bouře vypukla při Rebell Yell, odzpívaného kytaristou. Závěrečný a extrémně strhující Feeling So Real na nejvyšší obrátky rozpálenému obecenstvu nestačil, ale přivolat Mobyho zpět i podruhé se bohužel nezadařilo.
Moby porozbíjel hudební škatule a opět dokázal, že hudba je jen jedna, a že ji lze dělit na pouhé dvě kategorie: dobrá anebo špatná. V Mobyho případě dominovala kategorie prvně uvedená a nezbývá než čekat, co se vyklube z následníka Hotelu. Není třeba být excelentním zpěvákem k vytvoření výborného show, a Hotel jakožto počin by se dal klidně charakterizovat jednou jedinou větou: i v jednoduchosti je krása...
Daja Swito