Všichni, kdož mne alespoň maličko znají, by se zajisté podivili, kdybych opomněla zmínit bouřlivé přípravy na koncert, na který jsem se urputně těšila ode chvíle, kdy byl (ač ještě neoficiálně) potvrzen.
Začala bych shrnutím oněch, a teď všem jistě spadne čelist, dvou!!! (ano, pouhých dvou) let, kdy se Moby stal součástí mého já. Skalní fandové mnou budou jistě opovrhovat, ale tady je třeba brát na zřetel, že obyvatel malého města nemá absolutně žádné šance, co se týče kultury. Za mnohem lukrativnější bych považovala žít v zasmrděné Praze a být v kontaktu s civilizací, než na čerstvém vzduchu v poklidu maloměsta. Ano, týden jsem trávívala na internátě, což bylo alespoň něco, protože Plzeň už určitou dávku civilizace nabízí, ale jinak mne spousta absolutně senzačních záležitostí minula, především co se týče hudby. Kde se mohl jedinec, trávící čas pouze v diskofilní komunitě, dovědět i něco víc? Pořady typu Paskvil běžely v TV v časech, které intr absolutně netoleroval, a víc než trháky z diskoték zkrátka a jednoduše k mání nebyly.
Nic proti diskotékám, abych neurazila, navíc by to ode mne bylo pokrytectví, protože těmi songy jsem žila také. A samozřejmě jsem hojně navštěvovala živá vystoupení, ač to pro školačku bylo velice náročné, zajistit si bydlení v Praze a nějak se dopravit tam i zpět. Jeden z nejlepších byl koncert Prince Ital Joea a Marky Marka. Hity United, Happy People atd., album Life in the streets, což je jedna z mála věcí, kterou ze sbírky mé nejranější puberty velice rána poslouchám.
Zpět k Mobymu. Ano, věděla jsem o jeho existenci. Rádiové odrhávání Why does my heart zalezlo pod kůži snad každému, ale jakožto celek mne Moby (BOHUŽEL) neustále míjel. O některých dalších skladbách jsem pro změnu neměla ponětí, že jsou Mobyho, takže čas letěl, a nic z toho.
Po maturitě se sletem okolností v mém životě objevil můj vlastní kůň, takže izolace od hudebního světa opět zesílila. Prostě nebyl čas... A jednoho večera, po návratu z velice úspěšných koníkovských závodů, jsme oslavovali doma u kámošky, a rovnou jsme přehrávali záznam z kamery do videa. A pak se stal onen „zázrak“, příslovečná vteřina čehosi, co bylo ve správnou dobu na správném místě. Kamera dohrála, vypnuli jsme video, a na obrazovce televize naskočil kanál ČT2, Noc s andělem, a zrovna začínal klip. Moby, jak jinak, a jeho In this world. Nedokážu popsat, jak moc mne to oslovilo, děj klipu spojený s tou skladbou. Paralýza je slabý výraz. A aby mé emoce byly vybičované do extrému, hned poté běžel Sunday, jakési volné pokračování.
V pondělí jsem udělala něco, co bylo absolutně v rozporu s mými tehdejšími možnostmi: bez pokusů poptat se a povyžebrat co nejvíc jsem se sebrala, utratila hafo peněz za přepravu do okresního města a hnala jsem do nejbližšího CD shopu, jestli mají Mobyho. S pocitem „tohle prostě MUSIM mít“. Na výběr byl Play a „18“, a spěchající prodavač, takže jsem mrkla na datum vydání a vybrala jsem si to novější (názvy tracků mi v hlavičce opravdu neuvízly).
Ve středu jsem si jela pro Play... o dva týdny později pro I like to score... a dál a dál a dál.
Jen nad Animal rights jsem poněkud nechápala, o co jde...:o))))
Nikdy v životě mne takhle nikdo neoslovil hudbou, hned při první příležitosti. Pravda, své udělal i klip, protože já mám slabost pro animované děje, a Mobyho postavičky jsou miláčkové po všech stránkách, ale dojmy, které jsem posbírala poslechem Play a 18, v těch úplně počátečních dnech, jsou v mém životě absolutně nejjedinečnějším zážitkem.
A pak už jsem si jen přála, aby Moby přijel do Prahy. Výlety do zahraničí na koncerty by možná nebyly až tak nereálné, ale moje finanční situace „první kůň, pak já, a pak už nic nezbude“ mi moc šancí nedává.
S čímž ovšem úzce souvisí průběh příprav na koncert. Nikdy bych ani ve snu nepočítala s něčím takovým, jako je na koncertě sedět, a tak jsem zadala jasný povel: kup ty nejlevnější lístky na stání. Infarktový stav, těsně po zjištění, do jaké zóny bych za 840 Kč byla umístěna... no pomalá klinická smrt. Koho by sakra napadlo, že u podia stojí stání téměř tolik, co sezení? Po zásahu státu do politiky živnostníků a dalších jedinců, kteří dělají cokoliv, jen aby nemuseli být nezaměstnaní, je obracení každé koruny v dlani mým denním počinem. Stát nás účelně hubí, tudíž se snažím opravdu přežít, já i můj kůň, a i když to vypadalo, že celá ta sranda mne včetně dopravy do Prahy bude stát 2.300 Kč, neváhala jsem investovat do vstupenky k pódiu. Jednoduše bych to duševně nerozchodila, být oddělena trapnou ohradou od Mobyho.
Snaha zbavit se levnějších vstupenek připomínala lacinou grotesku. Mraky inzerátů, esemesek, místnosti na chatu, pomalu z toho vznikal fenomén, kdy jeden z mých kámíků vstupoval do místnosti s větou „koupím pytel vstupenek na Mobyho, chachááá...“
No nikdo je nechtěl. Koncert se blížil, až mi jednou zavolal Matěj, že prý také jdou na Mobyho. A to už se o mně pokusily mrákoty, když mi sdělil, že lístky mají objednané přes jakýsi terminál. Naštěstí se podařilo objednávku stornovat, a jak se mi ulevilo, to se ani nedá popsat. Huráááá, vstupenky jsou udané!!!
Týž večer mi začaly chodit mraky mailů žadonících o lístky na Mobyho, a chodily poctivě celý týden až do úterý. První věc, kterou jsem vyjma hrající „In my heart“ u Sazka arény zaregistrovala, byl týpek s cedulí „KOUPIM LISTKY“. Chtělo se mi řičet hysterickým smíchem; hned vysvětlím, proč.
Matěj sice o vstupenky pořád ještě stál, ale když nám oznámil, že v práci (druhý konec Prahy) končí až v 19 hod, pokoušela se o mne srdeční slabost. Prahla jsem po místě v první řadě, u bariéry: ne v druhé anebo v třetí. V první!!! A místo okupace Sazka arény tři hodiny před koncertem jsme se MHD plazili kamsi doprd...na jih, jen aby Matěj měl lístky u sebe, protože nepřicházelo v úvahu čekat na něho před halou až do půl osmé. Celá událost náramně připomínala většinu mých předchozích akcí: zachovejte paniku, chaos to totiž jistí. Další věc, která mne hluboce zklamala, byla sušenka zdarma, kterou nám před halou vnutili, a ve vchodu haly zakázali. A to jsem si prosím stihla (zbytečně) vysomrovat tři!
Závěrem nezbývá než dodat, že do té první řady jsem se vešla, sice to bylo o chloupeček a s pořádnou podlitinou od poctivě čekajícího domorodce vedle, ale byla jsem tam. Přede mnou Moby, okolo mne nadšení, takže další z mých splněných snů. Snad jenom nepřítomnost Great Escape mi maličko zasmušila čelíčko, když Laura Dawn zesilovala In this world. Ale na druhou stranu, u In this world to všechno de facto začalo, takže spokojenost tak jako tak. Takže příště na macháči, kde Paul van Dyk vytvoří z jezera svůj spellbound; ale kdyby se mezitím chtěli nachomýtnout třeba Chemical brothers... Vuuubec by mi to nevadilo. Hlavně ať stání nestojí litr :o)))
Daja Swito