Pravda: přicházím s přestýdenním skluzem, ale po návratu z Mácháče prostě zkrátka a jednoduše nebyla vhodná chvíle. Euforie se mne držela dobré tři dny, a psát bez té správné nálady a chutě...nee.
Tolik výmluva autorova.
Se vší úctou ku nadpisu, jež se honosí označením Mácháč 2005: ano, report bude zaměřen na zmíněnou akci, ať už ohledně dojmů anebo pojmů, ale bez kapky studu nahrnu úspěšnost festivalu k protagonistovi, jímž je kdo jiný nežli sám Paul van Dyk. Počasím počínaje (bez ohledu na hrozby, jež na mou osobu pár dní před směřovaly: prý jestli bude lejt, tak budu bita na holou... pche...:) a neuvěřitelně našlapanou noční venkovní show konče. Když pominu kvalitu zvuku (asi aby z toho i ryby něco měly...) a pořadník jednotlivých aktérů na stage, tak odmítám akci kritizovat. Nejsem až tak krvelačná tranceařka, abych z rukávu sypala názvy tracků i jejich autory, a de facto je mi fuk, jedná-li se o progresiv anebo o house: jen se mi daná věc musí trefit do nálady. A proto za největší černou tečku Mácháče považuji vystoupení Luccy v závěsu po PvD. Bez urážky k její profesionalitě, ale tohle byla rána mezi oči ebenovým kyjem. Asi jako nechat se ráno vzbudit zpívánkami o včelích medvídcích zakončenými notně zesílenou lodní sirénou.
Velice mne nadchnul Michael C. A to nejen faktem, že ještě hrál po absolvování nekonečné fronty, a i další půlhodinu poté. Vsadil na jistotu, alespoň ve srovnání se svým vystoupením na květnovém Arminovi, a neváhala bych ho programově zařadit za Michaela Buriana, před samotného PvD. Burian překvapil... Jak ho všude uštěpačně drbu, tak na Mácháči relativně zabodoval. Z dalších bych ještě jmenovala Angela Mika: ten jeho začátek, to byla docela fajnová „itálie“, a na pláži mezi palmičkami mi to sedlo. Není nad drobné libůstky. Fergie mi přišel poněkud monotónní, Sana bych slepila s Luccou.
Jelikož se nejednalo o halovou party, kde se lze odstěhovat prakticky na jakékoliv dostupné místo, a odtud okem a uchem kritika prokládat mozek emocemi, není v mých silách patřičně zhodnotit jednoho aktéra po druhém. Zaprvé jsme nedorazili včas, resp. v době, kterou jsme si původně stanovili. Já osobně jsem vstávala v pět ráno, abych se co nejdříve dopravila do matičky Prahy, a notnou část dne jsem strávila dle hesla „zachovejte paniku“. Ač rodilá Pražačka, zbloudila jsem, a ne jednou. Absolvovala jsem střet nejen s revizory, kteří naštěstí na můj vesnický buranxicht skočili, ale i kilometrovou túru ve snaze ušetřit lístek, a ve finále srážku s vlastním IQ. No jen magor mého kalibru si spolu s věcmi, které doslova lákají k odcizení v davu lidí, zavře do úschovny i platné jízdenky. Nemluvě o faktu, že poslední položka, na kterou jsem si několik minut před odjezdem vzpomněla, byl lístek na Mácháč. Avízované půlhodinové zpoždění se nakonec sprostě zaokrouhlilo na hodinu celou, ale sláva, sláva, sláva – seděla jsem v autě mířícím na Mácháč. Možná by stálo za pokus vtipně dodat „na vrakoviště jsme fakt nejeli...“, ale když já k tomu autíčku mám silnou citovou vazbu...
K mé radosti jsme ze směru sjeli pouze jednou, a co je úžasné – ne mou zásluhou. Tamější silnice nás doslova nutila vjet na pole a zjišťovat, co tajemného se ukrývá za horizontem, ale opět sláva, sláva, sláva – Doksy nalezeny. K organizaci parkovišť nemám výhrady, snad jen opravdovou extra tmu v lese, která výrobcům mobilních telefonů zadělala na kšeft: kdo měl baterčičku, byl faktický king (opět já....:).
Festival, jak už bylo zmíněno, probíhal v prostorách pláže Klůček. Takže všude lezoucí písek, záludné kořeny podrážející nohy, větve stromů trhající pracné účesy a v neposlední řadě chladná hladina vody. Jak byl srpen jedním z nejhnusnějších letních měsíců v dějinách, tak v den konání Mácháče jakoby kouzelným proutkem mávli, a objevilo se sluníčko. Což o to, hnedle bylo o důvod víc jásat, ale všem nadšencům, kteří se jím nechali zmást a dorazili na Mácháč letně oděni, po nepopsatelně úžasném západu slunce nad hladinou jezera v trance oparu, doslova a do písmene zamrznul úsměv na rtu. Ta zima by se dala krájet a prodávat po kilech... Snad poprvé v dějinách jsem já nebyla ta nejzmrzlejší, což samo o sobě hřálo: ale tady je třeba brát v potaz, že i v počasí funguje nepřímá úměrnost. Čím jasněji, tím chladněji: hvězdná obloha sama stála za popis, hvězdy střídající se za aparaturou též, lasery protínající koruny stromů, barevná světla na hladině – nový druh trance atmosféry, tedy alespoň pro mne.
Míst, kde se dalo bavit, bylo hned několik. Vyjma hlavní stage zimomřivci zběhávali do RedZone či do stanu Duplexu, kde stejně jako kousek opodál hrála dravá hudba. Všude se tancovalo, jak jinak, někteří nadšenci našli útočiště v boji s virtuálními boxery, a k mání byla i možnost nakoupit trička, cédéčka, blikátka všeho druhu, eventuelně lístky na listopadového Tijse (bude-li opravdu v listopadu:). Každopádně nejtepleji bylo u klobás...
Ovšem nejluxusnější záležitostí celé party byl bezesporu CocaCola bus. Dvoupatrák á la London, s prodejem nejmenovaného nápoje a reklamních předmětů s ním souvisejících, ale se sedačkami, počítači a vlastním DJem. Bezostyšně přiznávám, že tam jsme trávili nejvíc času. Zaprvé tam tolik „nemrzlo“, zadruhé se tam skvěle vegetilo, na pohodlných křesílkách, a zatřetí se podařilo chytit signál, co se týče internetu. A tak jsme v záplavě hnedle dvou trance proudů, linoucích se naráz v protisměru, vesele rozesílali pozdravy do celého světa, s nehynoucím nadšením, kde právě jsme, čím se právě bavíme, a hlavně – na KOHO právě čekáme...
(zdroj fotek: net)