Madonna začala zpívat až po čtvrt na deset, to už bylo narváno. Nepřítomnost předskokana mi docela vadila, protože čekání je pokaždé ubíjející, a zrovna Oakenfoalda bych si nechala líbit, škoda. V dobách koncertů Jacksona se dal čas ušetřit pomocí VIP pásek, ale Madonnu jsem si musela vyčekat bez protekce. Od tří hodin před Arénou, další půlhodinu vně. Pořadatelé ušili na nejvíc nedočkavé fanoušky boudu, hlavní vchod do kotle ponechali zavřený. Lidi se samozřejmě hnali na bližší stranu a jako stáda much se přisávali na molo (proč tam? nechápu), takže jsem bez většího uvažování riskla tu druhou, a vyplatilo se. BINGO, první řada, u mantinelu. Kromě Madonny na dosah jsem si super plac užila i díky páru Portugalců za mnou, kteří se netlačili(!), kteří byli úžasní, rozjásaní, spontánní a sjížděli si show naplno. Mladík mě jednou jedinkrát nechtěně bouchl loktem a půl hodiny se mi omlouval, na což opravdu nejsem zvyklá (většinou se ti za vámi cpou jako debilové ve snaze vás převálcovat a urvat vaše místo). Vlastně mi vadily pouze dvě věci. Zaprvé zvuk. Sice to nebylo tradičně utopené v basech (hit posledních měsíců), ale zvuk byl rozpláclý, takový naplocho, polovičatý... jako když nedoléhá kontakt sluchátek. Prostě jim to někam utíkalo, někde se to ztrácelo, naštěstí relativně rovnoměrně. Troufám si tvrdit, že i Madonna ve zvuku krapet plavala, ve Future Lovers jsem slyšela i já (a to už je co říct), že byla mimo. Zvukaři dostali možnost si zvuk vybrousit na zítra, přece jenom je rozdíl zvučit v prázdné aréně a v plné lidí. A Sazka je enormně trapná, s tou stupidní kopulí... Na koncerty tohle místo opravdu není tím pravým ořechovým. Zbourat...
Zadruhé Amerikánec s ventilátorem. Madonna semtam využívala efekt „vlající vlasy“ (dost možná i pouhé osvěžení proudícím vzduchem), takže před námi pobíhal maník s veeelikánským „fénem“. Ventilátor jako vrata... Bohužel když nebyl potřeba, hádejte, kam si ho týpek odložil a na koho to foukalo. Jsem myslela, že zdechnu, regulérně mi byla zima. Logicky, větrák odkládali během pomalých songů, při kterých se nedalo pařit, takže jsem klepala kosu. Můžu být ráda, že jsem neodešla nachcípaná kvůli větráku:o)))
Ještě jedna vzpomínka mi utkvěla v palici: česká ochranka. Znám několik týpků, kteří se tím živí, bez potřeby být namachrovaní a důležití. Ovšem tihle byli přesně pravý opak. Napěchovaní v nevkusných tričkách, žvejkačku na čelisti, svalovinu vyhnanou anaboliky do extrému, ale že nešikovností vypojili přívodní kabel (zrovna od ventilátoru, hahaha), toho si nevšimli. Já ano: zvláštní je, že Američan mé gesto pochopil. Naproti tomu „naši“ hoši půl hodiny řešili, kam si umístí vodu pro ty omdlelý holky, a nedokázali se dohodnout vůbec na ničem, protože jim velel frajírek ve žlutém tričku a požadavky druhé grupy (záchranáři – červené bundy) pro ně byly evidentně podřadné. Bylo to směšné. Asi jako dva antivirové programy v jednom počítači, které o sobě navzájem neví, a až se potkají v akci, bude veselo... Vůbec nejtypičtějším čecháčkem se stal týpek, ke kterému přišel černoch (funkce – sluchátka na hlavě a všechno pod kontrolou:o) a poplácal ho po rameni, s větou „hey man....(...dál fakt nevim:o)“. Chlap místo aby pokrčil rameny, že nerozumí anebo že se nechce bavit, tak jako správný buran zahuhňal „mluv česky, jako jestli se mnou chceš mluvit, jo?“ Ale do očí se mu nepodíval. Styděla jsem se za něho, fakt že jo. A červeným bundám musím vyseknout poklonu: kromě vody rozdávaly i bonbony proti nevolnostem a nervaly fanoušky násilím a mermomocí z kotle, a narozdíl od žlutých triček se nechovaly á la „nám to tady patří, takže bacha na nás“. Hlavně to jedno žluté nabušené tričko, s ksichtem tak trošku Oldřich Kaiser, ale s enormně maličkou hlavičkou oproti obřímu svalovitému tělu, to byla komická postavička se vším všudy.
Popisovat píseň po písni nehodlám, to už jistě provedli profesionální pisálkové, kteří na koncert už předem šli s vědomím, že se jim to líbit nebude (a podle toho reporty vypadají:o)
Zmíním fragmenty, které se mě nejvíce dotkly. O herkách ve Future Lovers jsem toho už nadatlovala dost, takže vytasím druhou bombu, která mě během show roztrhala na cucky: Music (Inferno). Geniálně načasované a ještě geniálněji našlapané, co se týče energie. To byl takový nářez, že mi nestíhalo tlouct srdce, přestože Music nepovažuji za kdovíjakou pecku. Ale nová podoba písně, rytmičtější, natřískanější a především plná charismatické basové kytary (ano, onen typický rádoby soulový zvuk, který tolik miluju na hitech šedesátých a sedmdesátých let)... Nejsem muzikant, neovládám terminologii, ale tyhle „kytary“ prostě můžu. Motiv mi zněl v hlavě i po koncertě, to bylo něco tak nadupaného... Kapela hrála živě, ty kytary sálaly, a pódium a mola byla plná tanečníků na kolečkových bruslích. Létali vám nad hlavami, tančili, řádili jako protržení, jakoby měli každou minutu explodovat. Byla toho plná aréna, bizarní bláznivě barevné extravagantní divadlo v rytmu, který nikoho nenechal v klidu. Tohle mě opravdu dostalo, rozsekalo mě to na kousky, a jde zřejmě o můj nejenergičtější zážitek z koncertu. Připadalo mi, že mi v těle skáčou všechny buňky a že asi brzo exploduji také... Madonna a tanečnice (jedné z nich jsem přezdívala Aneta:o) v bílých kvádrech, kytaristi na pohyblivém jevišti, vykřičená atmosféra... To bylo famózní. Nutí mě to srovnávat s Jacksonem, jenomže od něho jsem všechno měla naposlouchané do poslední noty, nelze porovnávat neznámý track, který mě fantasticky pohltí po první minutě se skladbou, kterou bych naopak poznala i ve spánku.
Luxusní záležitost. Tohle jsem si opravdu užila na 100%, bez sebekontroly. Za tenhle nářez těch třiapůl litru opravdu stálo, hahaha:o)
Show byla vypracovaná do posledního detailu. Záměrně užívám výraz SHOW, protože tenhle vizuální „cirkus“ založený ani ne tak na kvalitě hudby, jako na zpracování jednotlivých „čísel“, prostě byl typická a výjimečně ztvárněná show. My diváci jsme se bavili, protože pořád bylo na co se dívat: co song, co vlastní příběh, pokaždé vás ovinul svou vlastní atmosférou, chutí a vůní. Kritizované „úpění“ Madonny na kříži, snahy o hraní na city publika formou záběru hladovějící Afriky a varováním proti AIDS, politické a proti Bushovské vsuvky (ano, neanglicky mluvící národ na otázku „chcete válku?“ s nadšením zařval „YES“, protože na každou otázku Královny popu se odpovídalo YES), tančící závoje v obrovské věznící kleci, záběry horkého pouštního písku: střídaly se děje, střídaly se efekty, střídaly se kostýmy... Madonna se chytla i kytary a to trsátko, které poté vrhla do davu, prosím spadlo za mě. Jestli ho mám? Nikoliv. Přece si nenechám zlomit vaz kvůli trsátku...:o) Tanečníky musím přechválit... bez nich by show bylo polovičaté.
Nechtěla věřit tomu, že už je konec, když se v Lucky star jen tak jakoby mimochodem objevil zvuk z Hung up. Uteklo to neskutečně, Hung up byla natahovaná a museli jsme zpívat s Madonnou. Docela fuška, předříkávat českému národu, který se umí davově projevovat zřejmě jen na hokeji...:o)
Jsem ráda, že jsem do koncertu invenstovala, protože kdybych tak neučinila, žralo by mě to dalších 100 let. V rámci štěstěny jsem se k Aréně vypravila i ve čtvrtek, protože náhoda je blbec, ale dovnitř jsem se nedostala. Všude kamery, ochranka, otravové... dokonce ani plakáty za pouhých 250Kč jsem si nekoupila...:o) Tak co bude příště?
Daja Swito
novopečená fanynka „Music“
foto: já nevim, buď můj mobil anebo z netu... sorry:o)