Kterak jsem si užila Wanessu Mae - část III.

Wanessa Mae už svým oděvem vzbudila mezi novináři a kameramany od začátku bouřlivé nadšení. Maníci od médií pobíhali před pódiem sem a tam, podle toho, kam napůl odhalená Wanessa právě utíkala. Byla plná energie, hrála nádherně – člověk to nestíhal pozřít.

A jestli ještě někdo tuplovaně nestíhal, tak to byl Wanessin doprovodný orchestr, který zcela určitě nepatřil k týmu. Zjevně neuměl reagovat na ovace davu, a při přivítání pískotem a jásotem mnohatisícového publika připomínal stádo vyplašených kuřat. Vcelku dovedu pochopit, že koncerty vážné hudby davovými scénami vyplněné nejsou, ale pro profesionály by určitě neměl být problém nacvičit si při nejmenším „nepřekvapený obličej“, plus nějaké to pozdravení diváků. Působilo to totiž dost trapně.

Pražské publikum celkově reagovalo dost chladně. Těšila jsem se na pořádný odvaz, když už jsem se tedy nemohla tlačit, mačkat a gaunersky cpát dopředu, ale bohužel jsem se dočkala až v úplném finále. Ve druhé polovině se atmosféra rapidně vylepšila, dav už se přinejmenším pohyboval spolu s protagonistkou, a kromě obvyklého oceňování každé skladby potleskem a pískotem, se část lidu vzmohla i na tleskání během Wanessiny hry.

Publikum se nakonec ve svém nejlepším světle ukázalo až při třech (nebo čtyřech ???) přídavcích, a White bird se dočkal i verze celozpívané bez houslí. Wanessa prostě a jednoduše válela. Byla milá, působila napohled velmi křehce, ale v energii by hladce „pobila“ celou halu. Hrála úžasně, střídala klasické housle s elektrickými a ještě se stihla svůdně usmívat.

Jen jsem tak trošku postrádala specifické ječení typu „I love youuuu...!!!!“.

Během koncertu jsem řešila dilema, zdali odejít dříve, protože jediné spojení, které mi umožňovalo opustit Prahu, byly vlaky do Plzně. Leč poslední vhodný vlak odjížděl ve chvíli, kdy se schylovalo k Destiny, a to bych musela být fakt blbá, abych si tohle nechala ujít. A když už jsem si zaplatila celé vystoupení... No prostě jsem setrvala. Ono to nějak dopadne... přece...

Další vlak mi odjížděl šest minut po půlnoci, a to mne nijak netěšilo. Když člověk cestuje sám, je to přeci jen riskantnější. Fascinující atmosféra Hlavního nádraží, tedy žebráci, úchylové, pasáci... No snažila jsem se začlenit mezi slušné lidi, pro jistotu. Vybrala jsem si mladou paní s malou holkou, odhadla jsem, že tutově pojedou do Plzně, a že se jich budu držet. Jenomže jsem si odskočila na dámy a obě se mi kamsi zdejchly, což mne dost naštvalo. Taková nevděčnost.

Nakonec jsem si šla najít místo do vlaku. Dala jsem si tu práci si ho projít celý a paní s holčičkou nalézt. Nevadilo jim, že jsem si přisedla, a tak jsem ucpala vchod do kupíčka, konečně se cítící bezpečně, hahaha. A konečně klid... tedy až na rozruch způsobený štěnětem kokršpaněla, jež nemohlo rozchodit přítomnost čerta a mikuláše, kteří nastoupili v Berouně. Hádám, že na ně štěká dodnes :o)