Na Chemiky jsme se těšili dvojitě. Velkolepě jsem plánovala, jak si před halou pohlídám to nejvíc exklusivní místo, i kdybych tam měla čekáním prosmrdět několik hodin. Vše pro dobrý pocit, že první řadu jsem si poctivě zasloužila.
S odstupem času, po shlédnutí záznamů na YouTube, jsem své stanovisko přehodnotila. Nebo spíš zalitovala, že není dosažitelná možnost zažít ten nářez ještě jednou, ale z pozice vzadu, protože projekce, která se odehrávala na LD síti na pódiu… Jak to vyjádřit kulantně? No posadilo by vás to na prdel, pakliže si libujete v psychodelických obrázcích a ostře elektronické hudbě. Tento žánr bývá doprovázen vizuálními efekty běžně, každá větší show promítá do rytmu taneční hudby na plátno různé počítačové variace a animace, od obyčejných pohyblivých fotek až po složitější obrazce, ať už reálného či future rázu. Takový rádoby výmaz mozku, protože tluče-li vám tepnami a celým tělem pravidelný rytmus okořeněný a vybroušený ságou elektro-zvuků, tak právě mozek spojení audio + video zpracovává do nepopsatelných stavů: euforie, jiná dimenze… Co je libo. Stav transu samozřejmě lze zintenzivňovat drogami; mně naštěstí k totálnímu úletu „jinam“ bohatě stačí plechovka RedBullu:o)
Plány jsem sice měla vypracované, ale s realizací jsem zakolísala, včetně notorického nasednutí do špatného čísla MHD, u kterého jsem odhadla „to ASI pojede tam anebo tam“ a ono to jelo úplně „jinam“. Tudíž místo střežení výhodné pozice před vstupem do T-Mobile arény jsme absolvovali vyhlídkovou projížďku moknoucí Prahou: to už jsem si nadávala i nahlas a doufala jsem, že se lidi budou strkat a tlačit, protože pak člověku nemusí být trapné se do první lajny sprostě nacpat. Jenomže lidi se netlačili, ani necpali, naopak: takhle slušný a ohleduplný „dav“ jsem snad ještě nezažila. Nicméně o první lajnu jsem bojovat nemusela. K hale jsme totiž dorazili ve chvíli, kdy ochranka nejistě řešila, jestli už jakože pouštět, bo nikdo neměl pořádné instrukce. Jedny dveře otevřeli, takže jsem neváhala a vpadla do arény jakožto úplně první z prvních. Nebylo kam spěchat, žádná fronta na toaletách, super, navíc jsme zaslechli, jak bezpečáci dostali seřváno a dveře museli zavřít. Chacha, zapomněli šacovat. Pronesla jsem dovnitř sušenky, a vědět to dopředu, vezmu si RedBull s sebou a vypiju ho až při Chemicích. A to by byl mega nářez, protože než se Tom Rowlands a Ed Simons dostavili, tak mi dávka RedBullu dávno vyprchala. Měli tak trošku zpoždění, zhruba dvě hodiny. Ano, místo v osm začali těsně před desátou, ale budiž jim polehčující okolností, že místo „ticho, nuda a nic“ hrál na pódiu DJ James Holroyd, a nebylo to žádné béčko.
Koncepce jednotlivých skladeb byla oproti originálům pozměněná. Počáteční Galvanize netrpělivý dav doslova rozdupala, a zjišťovala jsem, že poprvé v životě je mi pocit „první řady“ k ničemu. Interprety a jejich „práci“ nebylo za aparaturou pomalu vidět, tancovat vás to sice nutilo, ale jen decentně, protože – a tomu se opravdu nedalo utéct - celou vaši pozornost kradla projekce za zády Chemických bratrů. Upíral se na ni nejen zrak, ale i celé tělo a vědomí, přilepilo vás to k sobě… No to jsem si rovnou měla jít sednout na tribunu, natáhnout nohy tak, aby na kůži vibrovaly nohavice, a hltat promítání:o)
Projekce prostě famózní. Vše ve 3D formátu, takže žádné naplocho: cákali na vás barvu, pochodovaly mezi vás armády robotů, do toho série pohybujících se zvířat, takže kráčející sloni, vzpínající se koně, kopající oslíci, šplhající kočkodani a létající ptáci... Leninovský obrys muže mířícího pistolí nejen na svou hlavu, průřez kostelem, double pohyby roztančených postav, divoké oči beroucí obrazce: vše proložené lasery. Mě osobně rozsekalo ženské létající tělo (akrobatka anebo skokanka do vody?) při „Surface to air“ a samozřejmě klaun. Posláním klauna je „těšit“, ale tvář tohoto panáka fantastickým způsobem děsila, protože 3D gestikulace byla natolik autentická, co se týče detailů, že vás jeho „šklebosmích“ paralyzoval.
Dravá a ostrá show. Mazec, na jehož konci z vás vypadlo pouze „tak to byl nářez…“. Lze namítnout, že představení silně postrádalo jakoukoliv formu „lidskosti“, tedy přímého kontaktu s publikem, že to bylo akorát dobře promítnuté „kino“ než koncert, stejné jako když si doma nasadíte kvalitní sluchátka a zrak upřete do virtuální počítačové simulace. Ale není to pravda. Právě forma „živé“ LD projekce ve spojení s reagujícím publikem udělala z napohled obyčejné diskotéky megalomanskou show, která vás pohltila nadoraz. Nonstop provedení bez již zmíněného kontaktu „interpreti – publikum“ a pouze výbušně agresivní podání dolované z techniky (tedy bez live vokálů a dalšího koření, které činí live koncert koncertem) bylo právě tím klíčem k netradičnímu vstřebání naživo servírované hudby. Napohled nudné, ale po všech stránkách strhující.
Dostala jsem přesně to, kvůli čemu jsem se tam těšila.
Daja Swito
Našrot.
Just get yourself hiiigh....
