První zásadní chybu jsem udělala na Holešovickém nádraží. Do té doby všechno klapalo báječně, načasování dokonalé, tedy až na maličkost, že jsem si těch peněz měla vzít více. Na místě určitě budou k mání levná cédéčka, ale když už jsem si o Subject the change napsala Ježíškovi, tak se snad svět nezboří. Dlouhou dobu ve vlaku jsem přemýšlela, jak a kudy se ke Sportovní hale vlastně doprčic doplazím... Že se mi dost špatně tráví trapný název „Paegas aréna“, je napohled evidentní. Ale tak když už jsem hezkých pár let navštěvovala koncerty ve SPORTOVNÍ HALE, tak nevidím důvod, proč bych teď měla oblíbené místo nazývati jinak. Matně jsem si vzpomínala, že jsme tam s holkama jezdívaly čtyřkou tramvají a pak pěšky od metra, jenomže kudy, sakra? A protože jsem bezpečně věděla, že Vltavská je cestou ke Štvanické hale, zvolila jsem Holešovice. A tam jsem si vcelku byla jistá, že už asi vím, kudy jít.
Ovšem po deseti metrech ve mne zahlodal červíček pochybnosti, vzpomenuvší si na mé nesčetné bloudění v nejméně vhodnou dobu a na nejméně vhodných místech. A tak jsem se otočila, a že pojedu tramvají, pro jistotu. Navíc mám zaplacený lístek na hodinu, že.
Vytoužená tramvaj nakonec přijela a vehementně jsme se nacpali dovnitř. Akorát mne sakra mohlo napadnout, že u SPORTOVNÍ HALY bude odkloněná doprava, a že tam bude všechno řídit policajt, který pustí veškerá auta, náklaďáky a kočáry, tedy vše mimo tramvají. A tak jsme těch 300m jeli asi půl hodiny, sledujíce, jak nás míjí davy lidí pěkně směrem ke SPORTOVNÍ HALE.
Poprvé v životě jsem se nemohla vřítit rovnou dovnitř haly, protože jsem jaksi nevlastnila vstupenku. Rychle jsem mrkla, kolik má paní v okénku ještě lístků, a protože to na vyprodáno nevypadalo, jala jsem se prověřit překupníky. U těch aktivních se mi nelíbila cena, než jsem si v davu povšimla nervózní slečny, která viditelně neovládala jednu jedinou věc: umět prodat. A tak, pár minut před začátkem, jsem se jí zeptala, zda-li se chce alespoň jedné vstupenky zbavit. Zatvářila se velice ulehčeně :o)
A tak jsem se dostala dovnitř. No neberte to, za pětikilo. Asi setinu sekundy jsem přemýšlela, jestli by nebylo na škodu využít místa k sezení, protože můj lístek měl číslo sedačky, za kterou se platilo 1.100 Kč, ale co si budeme povídat: absťák po davu. Zbavila jsem se bundy, svetru a hrr do kotle, před podium.
Před začátkem jsem zrakem zběžně probírala účastníky v davu a odhadovala, kdo odpadne sám a koho vynesou. Přibližně jsem si načrtla trasu mého přesunu tlačenicí k mantinelu, a předem mi bylo líto několika „základních školaček“, skrz které můj postup mířil. A už jsem se nemohla dočkat, až na mne dolehne tlak davu, protože už si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem si v báječné atmosféře hudby dobrovolně lisovala vnitřnosti.
Jenomže... Omyl. Naprosto mne to vyvedlo z míry, no lidi mne zklamali po celé čáře. On se totiž NIKDO NETLAČIL!!! Naopak, všichni se chovali mravně a trapně ohleduplně, až mi bylo stydno, no kdeže to jsme... Při druhé části koncertu sice zezadu přišla menší vlna, až ve mne poskočila jiskřička naděje, že se konečně bude něco dít, ale opět zvítězila lidská slušnost (BOHUŽEL), a mladík byl vykázán zpět. Takže blíže, jak do páté řady od manťáku, se mi dostat nepovedlo. Obvykle vynikám v zastrčení sebe samé do nejmenších skulin v davu, svádíce vše na tlak zezadu, jenomže v tomto vzorně rozděleném prostoru se fakt nedalo pracovat. A tak jsem se spokojila se svým místem a vychutnala jsem si výkon sice trošku dál od pódia, ale s bezvadným výhledem na samotnou Wanessu, což nemělo chybu.
Popisovat samotný koncert nebudu, to je práci renomovaných kritiků. Snad jen mé osobní dojmy z obou kytaristů, kteří vypadali jako modely z módních časopisů. Především baskytarák, to byl pane chlap. K sežrání. Sladce se předvedl bubeník, hrající hravě na vše, od chřestítek až po bubnování na větrák. Pouze osvětlovač poněkud zaostával, neb nezvládal stíhat dravou a temperamentní Wanessu, která se ve finále show zásadně pohybovala neosvětlená, a pak bych měla zmínit nepříliš vyvedený zvuk zpěvu obou vokalistek, které pomalu nebylo slyšet. Zamrzelo mne to během Embrasse moi, na tu já si totiž docela dost potrpím, a její krása takhle nijak nevynikla.