Kterak jsem si užila Wanessu Mae - část I.

Opět jsem neporušila již několikaletou tradici: o tom, že se bude u nás dít koncert houslistky Wanessy Mae, jsem se dověděla jak jinak než úplně zcela a beznadějně poslední jedinec na planetě Zemi. Jani DJM přede mnou jen tak mimochodem prohodila, že Štěpán šestka teď někdy pojede zrovna na tuhle Wanessu do Prahy, což mi způsobilo mírný srdeční kolaps. Protože jestli jsem si od Mnichova ´99 něco opravdu toužebně přála, tak to bylo zrovna Wanessino vystoupení u nás. A najednou je to tady a já o tom – přirozeně – nic nevím.

Štěpánkovi čísílkovi jsem hned psala, doufajíc, že není pozdě. Naštěstí DJM mylně odhadla měsíc, protože show se měla konat až v prosinci. Štěpka odpověděl, že se tam chystají, a že by se prý „šlo na falešný vipky“. Tedy dle hesla „přeci to nebudeme před Vánocema platit“.

Jenomže jak čas ubíhal, organizátoři akce „falešný vipky“ se rozhodli, že tentokráte riskovat nebudou, i přes nedávný úspěch na koncertě Roxette. Vcelku mne potěšilo, že mi to Štěpulka neoznámil pár hodin před koncertem, nýbrž s časovou rezervou, a rozesmála mne poznámka, abych se teda jakože nezlobila, a ať s sebou na show vezmu toho svého boyfrienda. Nic proti, ale v té době jaksi žádný takový k mání nebyl, a jestli by se mi za ten týden podařilo nějakého narychlo sehnat, no kdo ví. Aby vůbec mělo nějaký význam si kvůli jednomu koncertu pořizovat boyfrienda...

Každopádně jsem měla po náladě, protože nikdo se mnou jet nechtěl. Ve všech případech skrz finance, přeci jen dát 790,- Kč za vstupenku, to už musí být důvod. Rozladilo mne to, protože jestli jsem na něco skutečně háklivá, tak na promarňování šancí zažít cokoliv, po čem má dračí dušička touží. Vinou ať už nerozhodnosti anebo nedostatkem prachů, jsem toho prošvihla už tolik, že se snažím panicky držet hesla „máš-li příležitost, tak ji musíš využít!!!“.

Opět otázka životní priority. Má sezónní volnost hrála evidentně pro, tedy alespoň z hlediska časového, protože v pracovním poměru bych si o volnu v týdnu mohla nechat jenom zdát, o koni na krku nemluvě. A tak že pojedu. Za každou cenu.

Pravda, peněz bylo poskrovnu, ale čerte sežer si je. Za předpokladu, jsem-li ochotná jednou investovat do něčeho, na čem mi záleží, klidně i dvakrát.

A tak jsem vyrazila. SAMA !!!

Výlet „na otočku“ od nás do Prahy vypadá v praxi asi takhle: dvě hodiny telefonujete do Varů na místa, kde by se měly prodávat vstupenky, a kde by měli poskytnout nějakou tu informaci o zájezdu přímo na místo činu. Ve všech třech uvedených objektech nikdo nic nevěděl, tak jsem zkusila ještě ČSAD a jiné busové organizace, leč marně. A jelikož se mi ani náhodou nechtělo cestovat pracně do Varů, aniž bych si byla jistá, bude-li to mít nějaký kloudný výsledek, zvolila jsem metodu kodrcací: vlakem. Tedy čtyři hodiny strávené v lokálkách a možná v jednom „lepším“ vlaku, budete-li mít štěstí při druhém přestupování.

Definitivně jsem se rozhodla den před show a tak jsem nakrmila koně, zabalila si malý příruční batůžek a hurá na nádraží. Ve snaze dodržet pitný režim jsem celé ráno chlastala čaj, abych od této nezáživné činnosti měla celý den pokoj, ale toto jednání stalo se mi osudným. Čaj mne totálně zradil. Dle mé teorie měla má močová pohotovost skončit cca kolem půl druhé, ale ouha – omyl. Takže jsem postupně testovala záchodky v soupravách Českých drah a nadávala jsem si, jak mohu – po tolika letech – být tak naivní, alespoň co se tekutin týče. Ale na druhou stranu – cesta ubíhala, i díky Invincible.

České dráhy překvapily. Když mi se zkroušeným obličejem přišel pan průvodčí sdělit, že došlo ke změně, a že tento vlak nemíří na Masarykovo, nýbrž na Hlavní nádraží, přijala jsem zprávu s nehynoucím nadšením. Vždyť jsem ušetřila několik čistých minut času běhu z Masarykáče na Hlavňák, jaká to paráda...

Těsně před Dejvicemi jsem se najednou začala hrozně těšit. Do té doby mi můj počin přišel poněkud divný, ono jet na koncert sama, je samo o sobě na hlavu padlé. Leč Praha má na mou osobnost kouzelný vliv, a jakmile do mne vjela ona vlna nedočkavosti, pobízela jsem vlak k rychlejšímu a pohybu a nepřetržitě sledovala číslice na displeji mobilu.