Vysílání Evropy 2 mě nepřekvapilo, protože dojezd loňské Velké Loeš nepouštěl poprvé. Stejně tak není třeba zmiňovat, že zásluhou Josefa Váni sláva a prestiž Velké Pardubické notně posílila; byl to právě on, kdo ve věku, kdy většina žokejů končí s kariérou, jezdit teprve začínal a vyhrál ji s fenomenálním Železníkem čtyřikrát (a mohl pětkrát, nebýt destruktivního zásahů kreténů „zachraňujících“ nebohé koně). Váňa ukončením jezdecké kariéry vyhrožoval nesčetněkrát, ale zkoušel to dál; s Vronskym (první dostihový kůň, na kterém jsem u Váňů seděla:-) urval své páté vítězství a ve věku 57 let Velkou vyhrál pošesté. A lidé milují hrdiny, protože sportovní národ hrdiny potřebuje. V neděli bude město svorně nalepené u televizí a třeba vyletí i nějaká ta rachejtle, jako při Nagano 98.
Co vlastně prožívá člověk u přenosu Velké Pardubické?
Dovolím si stručný popis.
Prvořadě je vám špatně od žaludku, máte jej sevřený a snažíte se sami sebe přesvědčit, že vlastně o nic nejde. Když startér zvedá praporek a rovná si koně, chce se vám už brečet, přestože víte, že skrz slzy se blbě dívá, a brzdit emoce před Taxisem je první těžká zkouška. Atmosféra je natolik silná, že vám Nagano 98 přijde jako utkání žáčků základní školy, a nájezd na Taxis bývá doprovázen srdeční slabostí: přejdou všichni? Přejde „váš“ kůň?
Úleva po Taxisu (čtvrtý skok pořadí) je krátká a de facto bezvýznamná, protože poté nastane kritických a neskutečně dlouhých 5-6 minut, kdy nespustíte zrak z obrazovky, nedýcháte, úpíte a samozřejmě nahlas radíte jezdcům, JAK mají najíždět, JAKÉ mají volit tempo a JAKÝ kůň má/nemá být vepředu/vzadu/v lotu. Potíte se, sem tam uroníte slzu, protože mozek neustále připomíná „JE TO TADY – PO ROCE ČEKÁNÍ JE TO ZNOVU TADY“, mačkáte palce do fáze masochismu a nepřejete si nic jiného, než už aby byl konečně sakra konec.
Poslední úsek dostihu, kdy koně míří k anglickému a Havlově skoku, už hraničí s hysterií hodnou psychiatrického ošetření. Nervy pracují naplno, naděje „třeba to ještě vyjde“ je stále ještě ve hře a úpěnlivě prosíte Stvořitele, aby právě váš kůň neudělal fatální chybu. Překonání Havláku už vykresluje, kdo se účastní velkého finále, tedy tří steeplechase překážek před cílovou rovinou, a to je moment, kdy se skutečně láme chleba. Zde nastávají dvě možnosti: buď svého koně popostrkujete dopředu a nahlas kvílíte, doufajíce, že se stane zázrak a on soupeře předstihne, nebo váš kůň skutečně bojuje o vítězství. Hysterie, pláč, vyhrocené emoce, hroucení se, infarktový stav a tlučení v hlavě „to není možné! To není možné!“
A varianta dvě je právě to něco, kvůli čemu tohle mučení každý rok podstupujeme. I za cenu, že váš kůň první nepřijde. Na druhou stranu když to klapne... Notabene u koně, který „papírově“ vyhrát neměl...
Nelze popsat. A proto se na Velkou dívám doma, protože brzdit emoce v Pardubicích bych zkrátka a jednoduše nedokázala.
draace
Marek Svačina je BŮH!
Přikládám Váňo-Železníkovské video.
A zřejmě Váňovu nejslavnější Velkou, i když po loňsku těžko srovnávat:-)