Letošní Derby bylo v mnoha směrech jiné než ročníky předešlé.
Předně Martinův Derby zápisník (má oblíbená květnově-červnová stránka), do něhož jsem nadrženě nakukovala od dubna, a kde se až do půlky června usmívala lysina loňského hrdiny Talgada. Přišlo mi hloupé Martina na můj informační absťák upozorňovat (určitě to u tak vytíženého turfmana nebylo z lenosti), takže profily jednotlivých Derby adeptů na nás byly doslova vychrleny v šibeničním termínu a v takovém množství, že je mozek nevstřebával.
Ale popravdě, nebylo třeba, protože Roches Cross je „náš“, a od jeho šokujícího vítězství v Michalově memoriálu jsme ho tak nějak sledovali pořád. Vlastně se jen čekalo, jestli to „dá“.
Pro mě bylo letošní Derby svým způsobem dejavu, a to díky vzpomínkám na Bobánka, které sepisuji (resp. přepisuji) do samostatného blogu, s devítiletým skluzem na den přesně. A právě před devíti lety jsem si v červnu přivezla Fina a Derby o pár týdnů později historicky poprvé vyhráli Váňovci, takže i tato skutečnost očekávaný výkon Roches Crosse stupňovala.
A kdybych se bývala byla stala majitelkou Lovrana, bylo by dejavu ještě silnější: znovu nový kůň, znovu šiml a znovu Váňovci vítězící v Derby:-)
Ale zpět k letošnímu Derby. Vůbec mě nepřekvapilo, když týden před našimi závody přišly propozice obsahující zásadní změnu, a to datum (místo soboty neděle). Jako na vztek v tu neděli, kdy Váňovci mohou vyhrát Derby, a váhala jsem, jestli někoho z jejich týmu poprosit, aby mi poslal SMS, nebo jestli si ucpat uši, oči, internet a čekat na záznam, abych to měla i s atmosférou.
Stejně tak mě nepřekvapilo, že jsme ze závodů odjížděli extra pozdě, asi abych měla nervy našponované dvojnásobně. Samozřejmě jsem byla jediná, komu se závody nepovedly; za čtvrté místo sice náleží MODRÁ stuha (což je vtipné, protože i v Derby se běhá o Modrou stuhu:-), ale s kamikadze výkonem jsem rozhodně spokojená nebyla, takže zbytek kolektivu musel poslouchat mé bručení a vrčení, že jsem radši měla zůstat doma, že bych aspoň viděla Derby, když už nic jiného.
Pamatovala jsem si, že přenos Čt4 začíná ve čtvrt na pět, což ve mně evokovalo domněnku, že Derby určitě nebude odstartováno v půl páté, ale spíš asi v půl šesté. A rozhodla jsem se to risknout, takže jakmile jsme koně vyložili z vleku a vykrokovali, natvrdo a nelítostně jsem Fina zavřela do boxu (půl hodiny to vydrží) a z posledních sil utíkala do našeho hnusného a odporného kopce, že to prostě MUSÍM stihnout.
I já tudíž běžela důležitý dostih, a to o Derby!:-)
V posledním tažení jsem doma pustila televizi a právě zaváděli zbývající koně do startovacího zařízení. Paráda... Přiběhla, viděla, zvítězila. Za minutu dvanáct, doslova a do písmene, aniž by mi vadilo, že jsem v ložnici v koňských hadrech:-)
Derby mě nabudilo (aspoň něco). Ani mi nevadilo, že místo padnutí za vlast musím zpátky za Finem, postarat se o něho, což mi ve stavu absolutního vyčerpání trvalo neuvěřitelné dvě hodiny čistého času.
Ale ten pocit prostě byl fajn, Derby je Derby. Rochess Cross je král!
draace
Děkuji Štěpánce za rozpletení hřívy oře mého (ušetřených deset minut času a nervů:-)
A tímto odpouštím Janu Rájovi názor na Lovrana /zavřete toho koně do boxu a deset minut ho mlaťte lopatou... :D :D :D/
Finova včerejší modrá stuha
(v kombinaci s finskou vlajkou výborně sladěná:-)
