kapitola první
o dostizích všeobecně
Rozpitvávat pouze a jen Velkou Pardubickou, to asi fakt ne... Vždyť já miluju dostihy jako takové. Sice preferuji překážkové dostihy, ale vcelku je mi fuk, jestli se běží vrchol sezóny anebo pětkový pouťák. Prostě krásná podívaná plná koní a barev, nejlépe s dramatickým doběhem. A když je komu fandit.... SCYRiiiiiiiiiiiiS.....................:o)
Dostihy já můžu. Nic jiného se od fracka vymáhajícího si herky od nejranějšího věku asi ani očekávat nedalo. Poprvé jsem se na opravdových dostizích ocitla v rámci Mezinárodního mítinku socialistických států a jediným vítězem v československých barvách se tehdy stal tmavý Hároš, který exceloval hned v prvním dostihu. Až o mnoho let později jsem se dověděla, že svého času patřil mezi nejlepší československé koně, slušně se reprezentoval i v zahraničí.
V době, kdy byla moje nynější hajtra mladičká a nevyžadovala tolik práce pod sedlem, jsem se nechávala nakládat spolu s dostihovými koňmi, a většinu českých závodišť jsem ochutnala nejen jako divák, ale i jako vodič a pomocník všeho druhu. Napohled to může působit jako lukrativní záležitost, blýsknout se v televizi vedle špičkového koně, ale opak je pravdou. Hajtry jsou nervózní, šlapou po vás, trenéři i jezdci jsou nervózní a hulákají po vás, a když rajťák žuchne, tak jste to právě vy, na koho se v další půlhodině budou upírat škodolibé pohledy z tribun. Honit rozjívenou herku na rozlehlém závodišti v lijáku anebo ve vedru, to je absolutní top vopruz, který ve frmolu a mumraji dostihového zákulisí existuje. To by jeden "šampiónovi" hnedle s chutí vyrazil oko... Kůň jako takový se musí na dostihy přivézt, vykrokovat, připravit, vykrokovat před dostihem, vykrokovat po dostihu a odvézt. A pokud vzdálenost od závodiště do stájí činí kilometr, ujišťuji vás, že za jedno odpoledne nachodíte víc kilometrů než za celý běžný týden.
I když nejvíc na mrtvici stejně byl novinář, který mne odchytil s otázkou "to je to vaše eso? Jaký je v práci? Jak si povede příště? Vyhraje dneska?" Jak se dá takovému člověku vysvětlit, že toho koně osobně neznám, že ho dost možná vidím poprvé a že na něho nesednu ani za zlaté prase?
Další luxusní záležitostí bývají dopingové kontroly vybraného koně: kolem vyhecovaného zvířete, kterému padají oči z důlků a které je tak napnuté, že kdybyste do něho vidle zabodli, tak z něho ani ta krev nepoteče,se nahromadí co největší počet lidí v čele veterinářem, aby herka byla ještě víc vyděšená a ještě víc nervózní. A všichni čekají, kdy koníček začne čůrat, aby odebrali vzorek. Všichni ve snaze urychlit proces pískají, což v počtu několika úst spíše děsí, než probouzí reflexy (pískání dostihovým koním signalizuje stav "klid, nic se neděje"), a výsledný efekt spočívá v tom, že i kdyby tomu koni praskal močový měchýř, tak se v takhle sevřeném stavu nevyčurá, ani kdyby mu tam pískal prezident Jockey clubu. Tudíž se dopingová skupina rozhodne zvířeti odebrat krev a nastane ještě větší haló než předtím: kůň jančí, veterinář se pokouší do něho zabodnout jehlu, a situace se opakuje: na vás šlape kůň a na vás řve veterinář:o)
Ale samozřejmě na to hrozně ráda vzpomínám. Navíc kdo by odolal vytahovat se faktem, že jezdil na vítězi Velké Pardubické. Já jsem svého času jezdívala na třech takových, protože to byli pohodoví koně, kteří to v hlavě měli v pořádku, a že později zvítězili v našem neprestižnějším dostihu, to už byla pouze třešnička na dortu.
Jsou dvě pozice, kterými jsem dostihově dosud neprošla. Zaprvé dostihy jezdit: nehrozí. Na to nemám, vím o tom, není důvod si cokoliv namlouvat. Pravda, před lety jsem si polokrevníka připravila na dostih pro neregistrované koně, s touhou okusit atmosféru i za cenu, že dojedu poslední, ale účast mi rozmluvili. Přirovnali ji k situaci, kdy se na start postaví sváteční řidiči v ne moc kvalitních autech a rozhodnou se závodit. Výsledek? Většina nich si rozbije hubu. A to jsem opravdu nechtěla riskovat, abych kvůli banální chybě nedostatečně připraveného soupeře ohrozila zdraví mé herky.
Druhým je post majitelky dostihového koně. A to je jedna z věcí, po které v hloubi duše toužím, vlastnit plnokrevníka s licencí a závodícího v dresu s barvami mé stáje. Ano, nic není nemožné, ale k realizaci této touhy bych potřebovala víc než tučné konto a kvantum štěstí. No a kdybych si ještě k tomu všemu kůně mohla trénovat sama.... tak to by byl fakt luxus:o)
Daja Swito
dostihově náruživá se vším všudy.
Stáj draace.... to by bylo hustý, že jo?:o)))
bývalé mega eso MAGNUS... :-)