kapitola pátá
adrenalin versus emoce – část 2.
Železníkova poslední Velká Pardubická... Nejvzpomínanější moment dostihového sportu, ke kterému se média poměrně často vrací. Doba, když pravidla umožňovala v dostihu pokračovat i po pádu, doba, kdy byl Taxisův příkop bez úprav...
Pro později narozené si dovolím přiblížit atmosféru. Nejdříve však rok předešlý: 100. ročník Velké Pardubické, nesoucí se v duchu oslav výročí a kdy natěšená veřejnost čekala, prolomí-li fenomenální Železník magickou hranici čtvrtého vítězství ve Velké Pardubické... Železník ve spojení s Josefem Váňou neměl na dráze konkurenci, málokdy byl poražen, a tři ročníky Velké Pardubické vyhrál s přehledem jak nad domácími, tak i zahraničními hosty. V podstatě se jen čekalo, jestli vyhraje i počtvrté, což byla hranice, kterou se doposud nikomu nepodařilo pokořit. Tento rekord historie bohužel nepadl: Železník sice odskočil jako jasný favorit, ale spolu s nadějným Dynamitem skončili na zrádné šesté překážce. Bude to znít prekérně, ale na Popkovickém skoku došlo k „bouračce“, ke střetu šikmo a kolmo skákajících koní, a protože o pár let později na téže překážce upadlo skoro celé pole (opět včetně favoritů), stále se zuřivě spekuluje, zdali skákat kolmo anebo šikmo. Bohužel karambol v r. 1998 byl pro některé účastníky smrtelný.
Vraťme se k Železníkovi. Počtvrté v řadě za sebou nevyhrál, vítězství ukořistila šikulka Libentína, a po fatálním pádu tohoto super favorita na diskutovaném Popkovičáku si většina lidí kladla otázku, jak si bude počínat letos: vždyť štěstí je vrtkavé a na každého se nebude smát věčně.
Tato Velká Pardubická pro mne byla ještě jedním způsobem nezapomenutelně prémiová: sledovala jsem ji poprvé v životě barevně. My jsme za totality nikdy barevnou televizi neměli, takže jsem ráda přijala pozvání mé kámošky Janiny, jestli se nechci dívat u nich na „barevku“. Svým způsobem tohoto rozhodnutí lituji, protože když sedíte v cizím obývacím pokoji s rodiči kamarádky, těžko se odvážete a ponoříte do bouřlivého fandění. Takže jsem tam dřepěla jako puťka a jediné, na co jsem se vzmohla, byly křečí sevřené palce a tiché motlitby, ať letos miláčka Želdu nepotká žádná smůla.
Jenže ona ho potkala; na zrádně jednoduchém Poplerově skoku klopýtl Disco s anglánem v sedle, a Železník se přes ně překotil. Mohu čestně prohlásit, že by se ve mne v tom zlomečku sekundy krve nedořezali, jako dítěti mi to připadalo neskutečně sprosté a podlé zároveň. Tohle přeci není možné, to nemůže být pravda...
Ale jezdec na nic nečekal. Zvedli se ze země oba, Váňa popadl bič, honem chytil Železníka, nasedl a pokračoval v dostihu, i přes značnou ztrátu. V dnešní době by byl za pád koně diskvalifikován, ale tehdy pravidla znovu nasednutí na koně povolovala. A Železník bojoval jako drak. No doslova bojoval s Drakem, se svým největším soupeřem, v jehož sedle se o nový rekord v počtu vyhraných Velkých pokoušel čtyřnásobný vítěz Václav Chaloupka. Právě k němu se nakonec štěstí obrátilo zády, protože ztratil bič a jezdil s poraněnou ruku. Po strhujícím finiši, který zvedl z křesel polovinu národa a z nestranného profesionálního komentátora ČT1 udělal fandícího železníkovského komentátora, nakonec zvítězil Železník. Dodnes si pamatuji, jak mučivě jsem dostih prožívala. Pracně jsem v sobě dusila veškeré své emoce, protože jsem se řvát a pobízet nahlas neodvážila. A jak se mi po doběhu chtělo brečet štěstím, jen kdybych se bývala nestyděla. Utírala jsem si tajně své holčičkovské slzičky do rukávu, vidouce místo Železníka jen barevnou změť skvrn, protože to prostě bylo hodné pláče. A tak strašně jsem ve vnitřku byla šťastná, že se to ani popsat nedá...
O rok později fantastický Železník vyrazil vstříc pokusu vyhrát Velkou pardubickou popáté, ale nebylo mu přáno. Fanatičtí magoři, jež se neprávem označují za ochránce zvířat, v rámci „záchrany ubohých koní“ vběhli během dostihu do dráhy, aby účastníky Velké Pardubické zbrzdili. V podstatě se jim to podařilo: koně před chumlem těl anarchistů a policajtů zpomalili, čímž k Taxisu přiběhli ve vražedně pomalém tempu, takže většina jich popadala. Vinou zásahu vypatlaných anarchistických mozků bohužel upadl i Železník: Taxis sice přeskočil, ale po doskoku zakopl o ležícího Hartiche. Váňa vyletěl ze sedla a bylo po nadějích (viz obrázky: Železník je ten rezatý:o)
O necelý měsíc později během terénní procházky si Železník zlomil korunkovou kost. Za normálních okolností by takový kůň byl utracen, ale jakožto živoucí legenda dostal šanci na rekonvalescenci, která mu poté umožnila žít pajdavý život důchodcův:o)
Přiznávám bez okolků, že kdykoliv se dívám na jakýkoliv záznam Velké Pardubické, vždycky se mi chce bulet. Moc často nebečím, ale Pardubická (a Rohirové na Pelenoru též:o) je onou výjimkou potvrzující pravidlo. Prostě je to Dostih, specifický, jedinečný a velice emoční. Po odstartování mám sevřené hrdlo a usilovně si mačkám palce, aby vše dobře dopadlo. Aby ti nejlepší zvítězili a ostatní přestáli účast ve zdraví. Dost možná to se svými emocemi přeháním, ale rozhodně se za ně nestydím. Jsem holka, u něčeho potřebuji uronit slzu, a krása Velké Pardubické je pro tyto účely více než vhodná:o)
Miluji Velkou Pardubickou, její atmosféru, její důležitost. Patří k mému životu stejně jako rodina a koně všeobecně: protože Velká Pardubická je a vždy bude naším společným svátkem.
Daja Swito
Železníkova mega fanynka
foto: zdroj net, draace