o srdečních záležitostech II.
od "A" až po "Z"
Počáteční písmenka jmen mých dvou nejzbožňovanějších dostihových koní mi vtipně hrají do noty, protože jimi jsou samozřejmě Arva a Železník.
O Železníkovi se zmiňuji ve více kapitolách, proto ho vezmu útokem hned a vytasím zde pouze fakta: jeho obrázky vystřihované ze Stadionu visely nad mou postelí spolu s fotkami Vinnetoua až do puberty, než se mé „hodnoty“ poněkud přeorientovaly. Jeden barevný snímek jest nalepen v mé prastaré (nyní koňské) skříni dodnes: první vyhraná Velká Pardubická, tehdy v traťovém rekordu pod deset minut. Arva, taktéž ryzka, má svou podobenku o pár centimetrů níže, bohužel jen černobílou (Mladá fronta, Československé Derby).
ARVA
O Arvu se pralo v počátcích, již na napajedelské dražbě, kde o ni usilovali plemenáři z Topolčianek, kteří vysněnou klisnu nakonec pořídili za půl milionu korun. Líbila se i trenérovi Františku Vítkovi a jeho dvornímu žokeji Vlastimilu Smolíkovi. Pan žokej Smolík, společně s legendárním Josefem Šachem, zaujímají v našem dostihovém sportu pozice nejlepších československých jezdců, kteří kdy v naší republice dostihům bezkonkurenčně kralovali. Nutno podotknout, že za dob totalitních, tedy bez možnosti zdokonalovat se v zahraničí. Pana Šacha se mi zažít nepodařilo, ale výkony Vlastimila Smolíka provázely celé mé dětství.
Vsadit si na koně pod Smolíkem totiž skutečně fungovalo. Jako dítě jsem nerozuměla handicapům ani prognózám ohledně jednotlivých koní: jednoduše jsem si našla v nabídce Smolíka a on mou dětskou dušičku málokdy zklamal. Uměl jezdit, byl bezkonkurenčně nejlepší a já jsem k jeho osobě vzhlížela s obrovským respektem a úctou.
Ale i jemu jsem jednou z celého srdce přála, aby nevyhrál.
Československé Derby 1988: nedokázala jsem ve svém dětském mozečku pochopit, jak se může můj nejopěvovanější rajťák vzdát svého nejlepšího koně. Mému já, naplněnému vinnetouovským až abnormálně čestným charakterem, kde zrada znamenala hrdelní zločin, to přišlo doslova a do písmeně sprosté a podlé, vyhrát s osobní klisnou šest dostihů, a pak si do Derby vzít koně jiného. Nicméně stalo se: pan Smolík, v mých očích odporný zrádce, usedl po úvahách v Derby na hřebce Laténa, který do té doby s Arvou své síly nepoměřil.
Nenáviděla jsem ho, opravdu. Arva se Smolíkem v mých očích patřili k sobě, asi jako kdybyste Křemílkovi sebrali Vochomůrku a nacpali mu tam Boba odtrženého od Bobka. A tak jsem držela palečky Arvě, přejíce Laténovi (resp. jeho jezdci) peprnou prohru. Mému přání bylo vyhověno, opravdu zvítězila má milovaná Arva, v sedle s rádoby rakouským Angličanem Lordem. Pan žokej Smolík holt tak dlouho vybíral, až přebral, a já jsem mu dlouho předlouho spokojeně strouhala mrkvičku s konstatováním, že „to má za to“.
Těžko Vám dnes dostih popíšu, ale pamatuji si atmosféru: Smolík s Laténem se nezadržitelně blížili k cíli, a jestli mne paměť nešálí, až poměrně pozdě nastoupila do finiše Arva. Řvala jsem jako protržená, a když Arva po tuhém boji o hlavu zvítězila, skákala jsem radostí. Nemusím podotýkat, že Smolíkovi do smíchu nebylo, v jeho případě se totiž o takovou smůlu nejednalo poprvé.
Spousta jezdců čeká celý život na příležitost, na toho svého dobrého koně. Elita typu Smolík si koně vybírala, což leckdy znamenalo řešit zapeklitou otázku, kterého. Několik let před Arvy nástupem na trůn se pan Smolík nemohl rozhodnout, jestli do Derby se Spartou nebo s Valdajem. Zvolil klisnu a přišli druzí, za Valdajem. Historie se tedy opakovala podruhé, až mi pana Smolíka bylo líto, ale excelovat v Derby jsem přála jedině Arvě. Nakonec se stal nejopěvovanějším mužem dne trenér Vítek: jak vtipně napsali novináři, jedno oko se smálo a druhé plakalo. Kromě Arvy patřil k jeho svěřencům i Latén a světě div se, třetí do cíle došel Vokál, jemuž byla v dostihu svěřena funkce vodiče pro oba Vítkovy favority. Trenérský triumf, jež už pravděpodobně nebude mít v Derby obdoby.
Na Arvy vítězství v Memoriálu ing. B. Tichoty (dnešní Oaks) jsem se dívala s nadšením několikrát. Video v našich krajích ještě neexistovalo, ale kromě přímého přenosu dostih opakovali ve Sportovních ozvěnách, takže jsem si ho během letních prázdnin vychutnala při každé repríze.
Internet tehdy neexistoval, dostihové magazíny ani časopisy také ne, tudíž jsem veškeré informace horlivě lapala z televize. Po doběhu Oaks jsem se těšila na Arvy výjezd do polské Varšavy, na mezinárodní mítink socialistických států, tehdy neprestižnější srovnávání našich koní se zahraničními. Na sklonku prázdnin jsem v pozdních hodinách čekala na znělku pořadu Branky, body, sekundy: jak asi tak moje Arvička v měření sil s cizí konkurencí dopadla? Bohužel se jí dostalo druhé porážky v životě: komentátor její výkon ohodnotil větou „Naše Arva bojovala jako lev, ale bohužel...“
Není mi příslušné hodnotit výkony nejlepšího žokeje v republice, ale troufám si tvrdit, že ve Varšavě zkrátka a jednoduše přepískli tempo. Arva byla pověstná svou akcelerací během finiše, chodila dostihy na čekanou (zezadu), ale tehdy se nepochopitelně zařadila poměrně blízko vedoucího koně. Ve finále se sice chopila vedení, ale zezadu přišel nečekaný útok klisny Diaminy, která měla v zásobě ještě spoustu sil, a Arvu o tři délky porazila. Fanoušci plakali a já opět nadávala žokejovi Smolíkovi. Pár týdnu se řešilo, nebyl-li na vině český spolujezdec najatý do funkce vodiče (že by korupce?), ale na výsledku tato kauza nic nezměnila.
Nesepisuji tyhle emoce kvůli faktům, nýbrž kvůli vzpomínkám, ale v případě Arvy si dovolím učinit výjimku, protože ona prostě byla výjimečná. Na dostihový ovál vyběhla celkem dvanáctkrát, kromě již zmíněné porážky ve Varšavě došla do cíle druhá pouze při svém prvním životním startu. Ve všech ostatních případech zvítězila a nesmazatelně se zapsala do dějin československého turfu jakožto nejzářivější hvězda sezóny v roce 1988.
Arva po vítězství v St. Leger odešla do chovu. Nesla si s sebou Trojkorunu a post absolutní královny turfu (dostihové ovály ovládala dva roky). Po návratu domů do Topolčianek ji přivítaly davy lidí jako opravdovou sportovní hvězdu. O jejím působení v chovu jsem léta nic moc nevěděla, co jste spontánně nezachytili v novinách, to jste vědět nemohli. A mít po ruce ty správné noviny, vždycky se jednalo o tu pověstnou kapku štěstí: takhle se jsem se dověděla, že má syna Arvana, i že uhynula.
Arva byla zapůjčena do Německa, kde kromě úlohy matky ještě zkusila vyběhnout (bez úspěchu), a její německý syn Arvan dokázal zvítězit ve Slovenském Derby. Mnohem větší přínos však mají vnoučata: její dcera Asuma vyprodukovala úspěšného Aoluse působícího v německém turfu, a každá taková zpráva ze zahraničí zatraceně píchne u srdce, protože titulek se vždy honosí jménem Arvy. Arva byla z Německa navrácena ve zhoršeném zdravotním stavu a po působení v chovu uhynula „doma“, v Topolčiankách.
foto: zdroj net