sobota: Scyris
&
neděle: Sixteen
V sobotu i můj šiml (ano, bílý FAJN kretén, aby nedošlo k mýlkám) excelentně zamachroval v trail soutěži během Hubertovy jízdy, ale daleko větší euforii jsem propadla po doručení SMS z domova:“Scyris prvni asi o tri delky. Vyhrali jste dostih?“ Dostih v rámci Huberta jsme sice nevyhráli, bo se žádný nekonal, ale radost ze Scyrise mi absenci hromadného poměření sil v kalupu bohatě vynahradila. Bohužel vinou hektických příprav na Hubertovu jízdu jsem opomněla nastavit video, takže Scyrisův pardubický triumf zřejmě nikdy neuvidím. Nezbývá než doufat, že jej dostih příliš nevyčerpal, protože za týden Bílý Blesk poběží v Ebreichsdorfu, a tam to procházka růžovým sadem nebude (s pouhou týdenní přestávkou už tuplem ne).
A nedělní SMS od Kibicky vypadala následovně:“Ty kravo, ona fakt vyhrala!“
ve Velké mi vyhrál kůň, heeeeč :o)
Sixteen opravdu vyhrála Velkou Pardubickou. V této chvíli je výsledek potvrzen, internetové servery se plní jejím jménem a můj mobil pípá, jakoby ta kobyla opravdu byla moje (nejen virtuálně), jedna gratulace za druhou. Famózní pocit, kdy mozek pořád ještě nechápe, že to OPRAVDU tak je, že bílá kráska z Mlýnců skutečně zvítězila a že ono „co kdyby“ se proměnilo ve skutečnost. Nepopsatelný pocit, kdy se neuvěřitelné stává skutkem. Jestli jsem jí věřila? Více jsem skoro až zoufale doufala, než věřila, protože konkurence byla opravdu těžká a díky pevné dráze se v rámcovkách běhalo velice rychle. Těsně před startem jsem podvědomě tušila, že Decík dnes na nejvyšší metu nedosáhne a konstatovala jsem sama sobě, že Pepča s Juventusem by jistě byli bombovým titulkem; ale pak už jsem pouze šimloidovala. Překvapila Eliška Přemyslovna, i u ní mi hlavou proletělo, že možná cílem jako první proletí rezatý kobylí zadek, ale závěrečného finiše se nakonec chopila kobyla bílá. Nad posledním steeple skokem už jsem bulela a zbytek dostihu jsem tím pádem víc neviděla než viděla, protože to bylo rozmazaný. Radost nepřekonatelná, emoce vyhrocené do extrému, i to fandění bylo víc fňukání než pobízející huronský řev. Prožitky velice podobné těm před včera zmíněnými přesně na den šesti lety. Dostih mi přišel nesmírně dlouhý, palce promačkané, slzy na krajíčku... Jestli já opravdu nezačnu na tu svou oblíbenou čtrnáctku věřit:o)
Daja Swito
V totální euforii.
Všem čtenářům Kůňova on-line deníčku se omlouvám za dvoudenní skluz, ale dneska se mnou asi fakt nic nebude. Muhehe.