Do roka a do dne?
Uběhl téměř rok, od naší návštěvy u valašských dostihových kouzelníků, a před pár týdny byla odběhnuta Velká Pardubická. Jména obou Holčáků jsou opět středem zájmu médií a stejně jako vloni se jich chytají nejen uznávané sportovní deníky, ale i senzacechtivý bulvár. Před rokem titulní strany ovládala fotka Bargiela, smutného hrdiny loňské ceny Labe, který o několik centimetrů prohrál lítý boj o vítězství a následně i o život. Ne každému koni se „poštěstí“ zemřít před zraky aplaudujících diváků: srdce šampióna zkolabovalo ještě na dráze a ani zákrok veterinářů jej neoživil. Místo tiché vzpomínky na heroický výkon poctivého závodníka byl tým Holčáků křivě nařknut, že kůň dostih absolvoval nadopovaný. Přitom látka nalezená v krvi zahraniční antidopingovou kontrolou nebyla ničím jiným než preparátem, který byl koni píchnut bezprostředně po kolapsu za účelem obnovení činnosti srdce: avšak nenahlášeným tuzemské veterinární komisi. Bohužel pro český turf byl tento prohřešek „administrativního“ rázu nesčetněkrát a nechutně překroucen a propírán, samozřejmě v odéru dopingového skandálu.
Letos je nejčastěji skloňovaným jménem Ciezsymir, jeden z favoritů dostihu a jediná oběť letošního Taxisova příkopu, oné tolik diskutované a v kurzu nejobtížnější překážky. Osudy dvou čtyřnohých valašských šampiónů se překřížily v nejnešťastnějším momentu, který jakoby byl dílem nepřející formy paradoxu: jednoho z koní trénoval Holčák otec, druhého Holčák syn. Jeden zavinil smrt druhého za okolností, které lze shrnout do stručného a výstižného „i takové bývají dostihy“. Podrobně rozpitvávat okolnosti této smutné události již nemá význam, spokojme se s jediným pravdivým faktem, a to že koně i jezdci byli ve špatné chvíli na špatném místě. Vše ostatní jsou pouze a jen polemiky „co kdyby“ a „kdyby bývalo“. Spekulace a rozbroje zastánců a odpůrců Maskulova žokeje život Cieszymirovi nevrátí, naopak to ještě více poškodí pověst dostihového sportu.
Osud je jednotkou nevyzpytatelnou a smrt si nevybírá. Když jsem se dověděla, že Valencio během víkendu odešel na onen svět také, zabolelo to. Na jednu stranu jsem šťastná, že jsem vloni strastiplnou pouť na druhou stranu republiky podnikla a že jsem mu to všechno mohla po dvaceti letech osobně pošeptat do ucha, ale co si budeme namlouvat: ztráta onoho posledního „poutka“ s dětstvím prostě bolí. Budiž mně i všem fanouškům Valencia útěchou, že odešel přirozenou cestou a že narozdíl od zanedbávaného Železníka dožíval v komfortu, který si právem zasloužil. Čest jeho památce a čest všem fantastickým československým koním: těm, kteří v mé paměti navždy zůstanou v oné dostihové TV-černobílé podobě.
Daja Swito
Ronící víc než krokodýlí slzy.
Co je příšernějšího, než bulet v pracovním poměru… a na hajzlu…?
Valencio - Velká Pardubická 1986
Foto: archiv draacete