Po dlouhé pauze, kdy naše Móňa zevlovala na Moravě, jsme vyrazili na závody. Pátek večer plný vtipů, očekávání zvědavé. Během prázdnin systematický trénink pozvolna uvadl, pod mým velením koně prioritně vydělávali Aminovi peníze, a zbytek energie padl na Aminovo převýchovu, bo pod Radkou a bez Móni notně zvlčel. Móňa se sice vrátila plná elánu, ale na deštěm poznamenaném povrchu jízdárny žádný zázrak nevyčarovala. Ano, skákalo se, a světe div se, jak Měkká Spěnka, tak i Osleplé Oko hopali podezřele pěkně.
Z pátku na sobotu se mi zdálo, že Ubik zamknul podnik a odjel do Prahy, tudíž že jsme bez hängeru. Ale skutečnost byla jiná: Klárka od Ubika káru vyzvedla a ráno ji našla oblepenou zaparkovanými auty tak, že vyjetí na silnici centimetr po centimetru zabralo skoro hodinu čistého času. Aby to náhodou nebylo málo, zlobila dodávka: se jí nějak nechtělo tahat, takže po skončení závodů jsme s Móňou v kopci roztlačovaly auto i s prázdným přívěsem, a teprve na rovině jsme naložily koně. A hádejte, kdo na uzoučké silnici jako jediný parkoval na pravé straně krajnice, abychom se tak tak vešli, a kdo si v dodávce zapomněl kabelku s doklady, abychom pak museli v serpentinách zastavovat... Inu, Radka. No comment.
Ani Fino nezůstal bez překvapení. Ráno hysterčil při zaplétání hřívy (to totiž hrozně bolí) a vzápětí jsem mu těsně pod hleznovým kloubem našla pěknou výstavní dírku. Noc v boxu místo na pastvě přinesla obě oteklé zadní nohy, tudíž nebylo na asfaltu možné identifikovat, zda-li kulhá. Na opracovišti nepajdal ani nenapadal, ale viditelně nebyl ve své kůži. Nervní, labilní a protivný, takže jeho jediným pozitivním vystoupením bylo jeho pozdravení sebe samotného krátce poté, co se na svůj odraz zadíval do skel dodávky. Čuměl na sebe, zařehtal, počkal, zařehtal... alespoň několik vteřin, kdy necaploval a nešlapal nám po nohách. Už při nakládání bylo veselo: Amin na zadních, Fino s usilovně brzdící kotvou (já) v panice honem pryč... Oproti původním plánům Fino přešel pouze ZL, nemělo význam s ním pokračovat dál, a já si svým způsobem vyčítám, že jsme ho vůbec poslali na start. Skákal syrově a s nechutí a popravdě z toho pátého místa žádnou radost nemám.
Amin narozdíl od kolegy exceloval. Vůbec poprvé skákal stylově a elegantně, a škoda trestné vteřiny za překročený časový limit, byl by třetím aktérem v rozeskakování, takže „za bronz“. Druhá soutěž už se mu tolik nepovedla, co se týče chyb, ale skákal pečlivě.
Fino se hrnul domů, jakoby trpěl panickou hrůzou, že ho někde necháme. Hned se vyválel na jízdárně, ale nevyžral a ještě nás posmýkal na dvoře, když jsme řešili jeho „bebí“. Ve výběhu se ale oba radovali, jako malí kluci, kteří byli celé odpoledne po škole... Tak jsem zvědavá, jak bude díra vypadat ráno. Třeba ta noha upadne celá a zůstane mi „stativ“... hahaha:o)))
Daja Swito
neutěšená barevnou stužkou
