O prznění mateřštiny
Ó jazyku český, těžký přetěžký... Ač sama neovládám jediný světový jazyk, přesně dle regule „devatero řemesel, desátá bída“, vžít se do kůže cizince snažícího se naučit mluvit česky dokážu. S chabými znalostmi angličtiny, němčiny a ruštiny (ano, tohle všechno jsem sice zdárně načala, ale nic z toho jsem nedotáhla dál než na pozici „začátečník“) není až takovým problémem vytvořit si obrázek, s čím vším musí cizinec zápasit. Vždyť kvalitně česky leckdy neumí ani rodilí Češi. Pochopit princip češtiny chce cit a lásku, nejedno vychytané našprcení určitého vzoru vždy zaručuje výjimku, která nedává smysl a nesplňuje ani pravidla logiky. Taková je čeština: nádherná, bohatá a košatá, ale zároveň zrádná.
Nástup internetu přinesl češtině jistý druh revoluce: počalo se hojně komunikovat psanou formou. Oproti dopisům se jednalo o projev v čase přítomném, nikoliv o slohový útvar mající buď úřední anebo domácí formu (vždy v podobě „úvod, stať a závěr“). Dialogy skrz síť však přinesly své záporné ovoce. Kromě opičení se s číslovkami vloženými do slov, např. o5 z5 /eventuelně citace dopisu Pipy Dlouhé Punčochy a jejího „1krysy“ (jed na krysy)/ se hojně rozšířilo používání fonetických forem výrazů: gde, ftip, fšecko... A pak si nemá člověk připadat jako v bandě negramotů. Čert to vem, napohled to možná působí legračně, ale málokdo si uvědomuje, že používání jazyka je nejen verbální, ale i vizuální. Síla zvyku je mrcha a po sepsání úředního dokumentu plného „ftipů“ se pak daný našinec nemůže divit, že se prezentoval jako absolutní idiot. V mém případě se pravděpodobně jedná o ješitnost: tohle těžce nabourává mé češtinářské ego. Vadí mi jakékoliv devastování našeho osobitého jazyka a uznejte sami, že věta „thaaaak phaaa“ není ani tak módní vlnou puberťáků, jako spíš patvarem sesmoleným někým, kdo evidentně v prvním ročníku ZŠ velice dlouho marodil. Mne osobně takový „pozdrav“ vyděsí anebo automaticky vytočí. Kde to jsme? V románu Terryho Pratchetta? Ano, přesně takhle se vyjadřují Pratchettovi Igorové, ale to byli umělí tvorové z dílny „ftipálka“ Frankensteina, kteří jaksi měli nárok huhlat, bo je jejich Stvořitel lépe nevybavil. Byli, laicky vyjádřeno, „drobet pomalejší“.
Po vpádu Lord of the rings do kin jsme byli zahlceni novou, ještě příšernější vlnou mršení rodného jazyka. Ano, pro změnu se šišlá. Těžko spekulovat, zdali se skutečně jedná o vliv Gluma anebo o zdomácnění mluvy vztahující se na kojence a batolata a jiná mláďata, ale pokud neznámá osoba vrhne na sklo chatu hlášku „achojky, plosím ohodnoťte můj plofil “, může si být na 100% jistá, že po ní šlehnu vagón ořechů (pardon: ožechů) ještě v místnosti. To už jsme na tom vážně tak špatně, že musíme šišlat?
To opravdu nevydržíme do doby, než nám zuby z huby vypadají samovolně?
Daja Swito
češtinovský pošuk