Na sobotu toho bylo plánováno hodně, ale jak už to bývá, všechno bylo nakonec úplně jinak.
Kromě faktu, že naše Móňa již mimopracovní aktivity nestíhá, sešlo i z návštěvy Jíti a Matouše, a jelikož se mi v pátek naprosto neplánovaně podařilo usnout v půl sedmé (a samozřejmě v koňských věcech na gauči), bylo mi dnes brzy ráno jasné, že Huberta u Váňů určitě nepojedu. Vidina dostihového koně pod zadkem lákavá byla, to nepopírám, ale v půl sedmé jsem se z akce omluvila a že dorazím až na skákací program, který měl vypuknout okolo poledního ve Dvorečku.
A na ten jsem se samozřejmě vypravila s Finem. Outfit jsem tentokrát nijak vážně neřešila, protože v době honů a na posedech číhajících myslivců je prioritní záležitostí „být viděna“ a „nebýt střelena“, tudíž jsem poprosila o svítivě oranžovou podsedlovku, efekt jsem zesílila vestou a do mlhy jsem koně vybavila i zelenou reflexní, takže vypadal, jak kdyby patřil k týmu popelářů.
Co jsem však krutě podcenila, byl častokrát zmiňovaný martingal. Spoléhat se na zimní chlupy a s nimi související nechuť se rychleji pohybovat, byla velmi, ale velmi naivní:-) Protože bílej přesně věděl. A bílej mi hned po zrychlení tempa laškovně zvedl hlavu, a když vedoucí dostihová kobylka nabrala tempo, které se neslučovalo s výrazem „kentr“, a rychlost lotu se poněkud zvrhla, promítly se mi před očima všechny momenty, kdy jsem přísahala, že už nikdy na koně nesednu. A když už jo, tak na houpacího!:-)
Naštěstí šlo o velmi kratičký exces, a když jsme oře patřičně zpacifikovali, šlo se skákat. Naštěstí sólově, případně ve dvojicích, což eliminovalo riziko, že mi kůň během hird vezme ruku, nabere rychlost a po poslední se mnou vezme čáru k Neumětelům.
Během první skokové série jsem mu mezi hirdami koukala do nosu.
Druhá už byla trošku lepší, byť nám na záda dýchal Mastman.
Třetí sice s dvěma fuj podskoky, ale za to v korektním tempu, i s Masťou za zády.
Čtvrtá perfektní. Možná proto, že si bílej zapomněl přehodit nohy a musel to jít všechno pracně z levé zadní:-)))
Teorie, že narychlo zorganizované akce jsou nejlepší, má něco do sebe. Z mé strany naprostá spokojenost, i když byla zima jako kráva, i když mě, která na koni za poslední dva měsíce seděla asi desetkrát, bílej vycaploval do stádia „zombie“, i když mi vytahal ruce až k zemi. A jednu dokonce ještě víc, protože poslední kilometr jsem šla pěšky a v ohradě podél cesty zabučelo tele (vlastně bych měla být ráda, že mi nevyhodil rameno a neutekl i s mojí rukou).
Julče a Nele bych tímto ráda poděkovala za skvělou akci, Kátě za ubytování a zadekování, a co se týče martingalu... Asi to nemá smysl komentovat. Třeba si ho příště vezmu:-)
draace
Ale jinak byl bílej hodnej, abych ho jenom nepomlouvala, protože kromě caplování a pullování se choval naprosto slušně. Protože když to srovnám s Hubertem v Krásné... kde to se mnou odpálil a strhnul sebou dostiháky od Surovčáků... a brzdili jsme kolektivně celé pole... a kdy jsem čekala, že mě za finálové extempore Soňa a její holky zmlátí bičema...
Prostě už je hodnej. Poslední svíčku udělal také před čtyřmi lety:-)