zázračná růžová pilule

     O sobotě jsem již psala, stejně jako o neděli. Sobota naprosto skvělá, i přes náročnost, protože po Finově urputné snaze zničit veškeré mé svalstvo jsem popadla lopatu, vidle a šla jsem přemisťovat bobky od krmelce. A protože tuhle práci dělám pouze já, koně jsou dva a od čtvrtka jsem na ni nesáhla, podařilo se mi sebe samotnou absolutně fyzicky dorazit, protože jestli mi nějaké nebolavé svaly po sesednutí z Fina zbyly, padly za vlast díky vidlím a lopatě. A to jen proto, aby mi nebyla zima, než přijedou Móňa a Nastík.  

       Následky jsem pocítila hned večer. Spánek nic moc, protože mě bolelo úplně všechno (kromě zubů, abych byla přesná). Byla jsem odhodlaná vydržet to a nesáhnout po dopingu (brufen), což bylo v teplotě 15 oC pořádné peklo, a když se na mě spánek ve čtyři ráno definitivně vykašlal, snažila jsem se organismus oklamat prací na PC. Akorát že jsem nebyla schopna ani ťukat do klávesnice, takže mé dva příspěvky v diskuzi EQCH jsem plodila minimálně hodinu, než mi došlo, že tohle prostě nedávám.  

       Další pokus o práci na PC nastal kolem osmé ranní: zbytečná snaha. 
       Třetí pokus o hodinu později rovněž marný, protože to už mě pekelně bolela i hlava a viděla jsem dvojitě. 
       Čtvrtý pokus také o ničem, takže jsem bezvládně ležela na gauči a čekala na poledne, že vyrazím za Finem, že si ho svedu, vyčistím, dám mu polední menu a po Martinovi ho vezmu ven. Ale že mi tahle denní rutina bude trvat tak strašně dlouho, by mě nenapadlo, a když jsem pospíchala na náměstí kvůli svatému Martinovi, silně jsem koketovala s myšlenkou, že dneska se na svého bílého oře regulérně vykašlu, když už jsem tak pěkně mlela z posledního.  

       Naštěstí Káťa kývla na návrh vrátit se do Dvorečku spodem okolo, protože vidina společné vycházky mě navnadila víc, než mé vlastní následky kyseliny mlečné (které mě podvědomě nutily Fina odpohybovat). Bílej se naštěstí choval solidárně, byl naprosto nejvíc hodný, ani vyjící a blikající hasičské nákladní auto ho nerozhodilo (tedy rozhodilo, ale fakt jen maličko).  

       Zima mi zalézala za nehty, ale mně to bylo jedno, byla jsem ráda, že sedím. Vyprovodili jsme Káťu a vrátili se do stáje, což znamenalo sundat z koně sedlo (uf), počkat, než se nažere a pak znovu a zase do kopce, do kterého jsme šli nekonečně dlouho, protože bílej se snažil urvat co nejvíc trávy podél cesty a já neměla sílu ho přetáhnout a musela jsem ho prosit. Doma jsem nedokázala ani jít do sklepa naštípat si dřevo, takže znovu příjemných 15 oC. A když nešlo usnout i přes počítání oveček a poslouchání pohádek od Cimrmana, protože mě bolely už snad i ty zuby, potupně jsem vyměkla a ten brufen jsem sežrala.  

       A zde je pointa celého mého příspěvku. Kdybych to já kráva blbá nejblbější udělala hned ráno, mohla jsem se cítit přinejmenším „relativně“, když už ne „dobře“, mohla jsem aspoň dodělat fotky nebo se mrknout na film, a ne chcípat v naivní naději, že mi třeba za hodinu bude líp. Takového času v čudu!  

       Prostě zázračná růžová pilule. 
       Akorát ty průdušky asi fejk nejsou, ale to se poddá, protože dneska jsem na sebe hodná, hezky jsem zůstala doma a ke koním půjdu až po obědě. Amen.  

draace
A bolí už mě jenom ruce.
Přiměřeně:-)