Shodnou okolností jsem dnes viděla Televizní noviny, po dalším z naivních pokusů usnout a odpočinout si. Jedním z témat byla i prasečí chřipka, což mě v souvislosti s chlévem, ve kterém teď přežívám, jakožto asociace velmi pobavilo. Ale jen do chvíle, než zmínili paní, která svůj boj s chřipkou prohrála, po scénáři podobnému tomu mému; chřipka napadla chronicky nemocné orgány (v případě astmatické paní dýchací ústrojí), vyvolala oboustranný zápal plic a organismus napadení chřipkou neustál.
Napohled banalita, avšak s nedozírnými následky:-(
Úplně jsem se za sebe styděla, že jsem si poslední dva dny pobrečela. Zoufalost je mrcha, po téměř dvou týdnech doma jsem na sobě nezpozorovala žádné výraznější zlepšení, a do toho zprávy, že trenérka má kvůli mně doma zle, když místo mě chodí večer krmit.
Přitom bych měla být ráda, že jsem od samého začátku mohla ležet v posteli, eventuálně v ní zůstat i další (třetí) týden, nebude-li zbytí. I že i když se na mně chřipka vyřádila, nenapáchala takové zlo, které by skutečně hraničilo se smrtí. Že mám obrovskou kliku, co se týče načasování, protože chodit teď do práce, pravděpodobně bych se „to“ pokusila přechodit a to už by mohlo mít následky mnohem horší.
A právě práce mě nutí nad tímhle tématem přemýšlet. V nitru duše doufám, že tohle je první a zároveň poslední má chřipka, že tělo si teď hezky vyrobí protilátky a budu mít do konce života pokoj. Ale co když ne? A co když budu muset volit mezi zdravím a výpovědí? Najdu v sobě teď, kdy je práce vzácná, odvahu takto volit? Jde přece jenom o blbou chřipku, chřipku má přece každej a je naprosto normální ji přechodit...
Jak pro koho.
draace
Ve středu jsem měla jít na pohovor, kvůli práci.
Nebýt mi neustále zle, tak to nejspíš risknu, protože bez hlasu by vstupní pohovor byl velmi zábavný.
Romanticky bychom tam na sebe šeptali...:D