Tak jsem dostala krabici cukroví, od maminky.
Popravdě mě to nemálo konsternovalo, protože cukroví v naší rodině byla vždy kategorie sama o sobě: většinou bylo sežrané dřív, než jsem se vzpamatovala z vánoční ho a povánočního hodování.
Obžerství totiž není mou oblíbenou disciplínou, protože stavy „jsem plná a brzo puknu“ jsou mi extrémně nepříjemné. A pokud mé útroby zavelí „už nemůžu“, tak už prostě nemůžu, a zlé pohledy hospodyň kvůli tomu uražených mi žíly netrhají.
Jíst se má pravidelně a v malých dávkách (inu, stejně jako herky:-) Nebudu do sebe násilím tlačit porci pro chlapa, to si ji radši rozdělím na pět a mám jídlo na celý den, a už vůbec do sebe nebudu tláskat plný talíř proto, abych někoho náhodou neurazila, notabene když jsem jako kolovrátek opakovala „málo, prosím, málo!“... Protože přesně na tuhle větu bývají náruživé kuchařky hluché:-)
Ale zpátky k cukroví. Cukroví se do mě v oněch třech žrádelně-kritických dnech většinou nevešlo také, takže mě jeho rychlé zmizení mrzívalo zpětně, a krabice donesená maminkou (je ho v ní fakt hodně!) mě zaskočila víc, než bych sama čekala, protože Vánoce přece ještě nejsou a cukroví se rok co rok tasilo skutečně až na Štědrý den, aby nějaké zbylo do Štěpána.
Ale vysvětlení přišlo samo. Ano, důsledky výroku mé sestry, která se prý nechala slyšet, že jí to určitě všechno sežereme. Netuším, jak hodně emotivní byl její herecký projev, ani jak dlouho své analýzy do maminky hustila, ale maminka poté cukroví rozdělila na spravedlivé příděly a každému odevzdala jeden.
Odpustím si vnitřní komentáře, protože moje sestra je „jiná“ a vůbec bych se nedivila, kdyby DNA prokázalo „pochybení v porodnici“. Nejdřív mě vysvětlení rozesmálo, protože mi to přišlo ujeté, ale teď už mi to vtipné nepřijde... Protože to je naopak velmi smutné.
draace
Doufám, že nikdy nebudu jako moje sestra.
V ničem. A že i já mám hnusné vlastnosti, byť nezabalené v pokrytectví (naštěstí).