Vánoce pryč a já doposud nerekapitulovala, co se týče mého letošního pachtění v sedle oře bílého. Hanba mi:-)
Specifikovat letošní sezónu v jedné větě nelze. Na rozdíl od let minulých, kdy jsem se já nepředřela a kůň pracoval „tak akorát“, jsem se letos do přípravy obula velmi houževnatě. Pracovat jsme začali hned v lednu, a než jsme se ze zimoviště vrátili domů, měli jsme osahanou i nejzákladnější jízdárenskou práci a dokonce i v podsazení (občas). Což byla má poslední radost z pokroků, protože od dubna se všechno už jenom... sralo.
Na zjištění, že hledáme problém jinde, než ve skutečnosti je, jsem spotřebovala čtyři měsíce času. Fina vidělo víc doktorů, než za všechny roky předtím, a až úplně poslední veterinář mě přesvědčil o teorii, že problém bude asi opravdu v hlavě, a víc než v koňově v té mojí.
A podzim ukázal, že asi fakt jo. Rozkaz přestat řešit, jak a proč bílej klade nohy, sice úplně nedodržuji, ale po asi nejnáročnějším září všech dob (troje závody) a finální účasti ve vytrvalosti jsme sezónu zakončili zdraví a paradoxně bez nálevky. A co ještě lépe, nestranný pozorovatel prohlásil „už tak strašně nešmajdá, jak jsi to udělala?“; sice s tím úplně nesouhlasím, ale poslouchalo se to krásně:-)
Nelze nezmínit mé první parkurové vítězství, navíc v obtížnosti, kterou bych ještě vloni skákat odmítla (notabene v oficiální soutěži). Ale mnohem víc mě těší účast na halovkách, kde jsem mohla spáchat „opravku“ na výšce, kterou jsem si dala jako předsevzetí a která se mi ve Stružné zrovna nepovedla. A věčná škoda, že s námi nebyla trenérka, protože její názor by mě hodně zajímal.
A co hlavně, skákalo se mi dobře, pocitově. Vyjma Stružné, kde mě psychicky odbourala zeď, jsem v parkuru neměla strach o život a nebrzdila jsem, co se týče podvědomí. Bílej mi sice pár horkých chvilek naservíroval, ale nezneužil toho a něco málo oddřel i za mě:-)
Takže září (a vlastně i říjen) jsem měla krásné. Dva měsíce z jinak debilní sezóny, které za to rozhodně stály. Možná to tak mělo být, možná nikoliv, ale i tady musím připomenout tradiční klišé: hlavně že jsme zdraví.
Tedy až na tu hlavu:-)
draace
Příští rok bych si ráda „opravila“ military, kéž by na aspoň trošičku přiježděném koni.
Ale finančně vidím závody velmi, velmi, velmi bledě:-(
