30. prosince 2002 (pondělí)
Jak to tak vypadá, i Novoroční radovánky budou mít náhradní termín. Nejen kvůli extrémnímu oteplení, které by nám leckterý březnový den mohl závidět, ale i proto, že jsem marod já. A doslova na zdechnutí, už od včerejšího večera. Sesypaly se mi průdušky, a i když jsem se snažila jejich zhoršenou funkci dva týdny oklamávat, tak včera řekly „a dost“. A plus rýmička, nejhorší svinstvo, protože nejde dýchat ničím, ani horními, ani dolními cestami dýchacími.
Nicméně plánovaný výlet na Mlýnce jsme spáchali. Hlavně proto, že zítra už má zase mrznout, a dovedu si živě představit, jak to bude vypadat, až všechna ta tekoucí voda zamrzne. Celý svět je totiž pramínek u pramínku a už ráno jsem si nebyla jistá, jestli se máme pokusit vůbec přebrodit řeku. Ale ostrůvek vykukuje, takže hladina vody je stále v míře.
Verča, která se nemohla dočkat a samou nervozitou běhala na toaletu celou noc, přinesla z domova potvrzení, že když si cestou zlomí vaz, nejsme za to odpovědné my. Když jsem to četla, málem jsem zkolabovala smíchy, přestože jsem to byla právě já, kdo Verče řekl, že bez tohohle papíru s námi nejede.
Akorát že to měl být vtip. Co si asi tak o nás myslí, Verčina maminka?
Ovšem počasí vtipem hýřilo až moc. Chvíli sluníčko, chvíli déšť, chvíli oboje dohromady. Koním se do řeky nechtělo a víc než koním se do vody nechtělo mně, protože mám nejmenšího koně, kterého mi během brodění nadnášela voda. Naštěstí po zdolání druhého brodu bylo jasné, že s překonáváním vody je dnes konec. Hned první rybník byl vylitý z hráze, a když jsme chtěly zahnout, že ho pro jistotu objedeme horem, zůstaly nám viset čelisti. Shora po loukách se valily vlny, nic bezpečného.
Nakonec nám nezbylo než se dva kiláky trmácet po asfaltce a nestačit zírat na vodopády, kterých bylo všude nepočítaně. Hlavně v tom rigolu, ve kterém dle Móni „nikdy žádná voda netekla“:-)
Oklika nás připravila o drahocenný čas, ale dobrá nálada nás neopustila. I jsme si kousek od Mlýnců zazpívali mou oblíbenou a věcnou „Prší, prší, jen se leje“, což byl nejenže po všech stránkách pravdivý text, ale zároveň asi i jediný, jehož znění jsme znaly všechny čtyři.
Na Mlýncích veselo. Z původně plánovaného čaje s paní Váňovou se nakonec uskutečnilo deset minut rozhovoru a samozřejmě o Stormovi, který dle vyjádření nadšené Pavly nabral nejméně 40 kg. Pan Váňa už tak „rozteklý“ nebyl a dorazil chudáka Klárku výrokem „tlustý kůň na hovno skáče!“ Bylo víc než jasné, že si z ní utahuje, ale Klárčin výraz byl naprosto excelentní, protože prioritou jejího nynějšího života je Storma pořádně nakrmit, aby přestal vypadat jako dostihák.
Pana Váňu jsme v rámci blížícího se konce roku řádně opusinkovaly a pomuchlaly, když už jsme přijely coby dámský klub, a největší hláška nakonec vypadla z Verči, která coby malé dítko, rozklepané ze setkání s nejslavnějším žokejem, podala Josefovi Váňovi ruku a nervozita z ní místo „všechno nejlepší do nového roku“ vykoktala větu „já jsem Bachmannová“, na což Josef Váňa zareagoval větou „to nevadí, pusu mi dát můžeš“.
Byli jsme mrtví smíchy.
Ale sešlost výborná. Kromě nás na Mlýnce dorazili i celníci, kteří se rozhodli vstoupit do Nového roku s prázdným stolem, dále lidé od vody, neboť řádně nefungovala jímka, a naši skupinku hovící si dole v baru navštívil i pan Chára plus pro nás neznámí lidé. Prostě všechny cesty vedly na Mlýnce, Váňům přivezli i nového koně do tréninku. A poslední, kdo dorazil, byl kovář. Také s námi poseděl a svěřil se nám, že koupil holkám mladého koně do drezúry, že ho náhodou našel někde na pastvině, chody vypadají nadějně a dostal ho za směšných 45.000 Kč. To se tak někdo má.
Rozloučili jsme se za slunečného počasí. Za notného deště jsme sedlali a za vichru odjížděli. Mávala nám i malá Becky, štěně zlatého retrievra, kterou si paní Váňová pořídila, aby si prý měla s kým užívat samotu. A nemohli jsme odjet bez povšimnutí, na čemž měl největší zásluhy Amík, který ještě ani nevyjel ze dvora a už dělal bordel. Móňa na rozdíl od Radky na krokovém tempu trvala a tak se milý Amík začal stavět na zadní, že to zkusí odpíchnout takhle. My ostatní jsme jejich vysoké španělské škole přihlíželi a kochali se krásami pohybu koně, a když stál Amík na všech čtyřech, vyletělo z Móni, že to je stejně v hajzlu, protože domů musíme rychle, že Míla čeká.
A že si zacváláme, ať jsme brzy zpátky. Akorát se nám nepovedlo vytvořit synchronizované tempo, jehož výsledkem byl neuspořádaný panický běh do Váňovic kopce. Amík úplně vpravo, my zbytek vlevo vedle dráhy. Jenže jak jsme to odpíchli, spadla Klárce čepice, a tak vzala prudce Storma zpět, čímž málem vyhodila ze sedla mě, a když mi Fin, stejně jako Storm, vybočil zpátky, udržel mě v sedle zázrak neznámého původu. Ale ještě víc nechápu z Klárky, která dokázala seskočit, sebrat čepici a naskočit. Verča jediná marně pobízela, protože klusající Píšťala měla rychlé tempo totálně na praku.
Amík se nám pak ztratil z dohledu, z čehož byl Fin mírně nervózní, ale nahoře jsme se všichni ve zdraví a kráse sešli.
Cesta domů dost vyčerpávající. Už na Mlýncích jsem byla vyřízená a severák, který dul na volném prostranství, mi foukal i pod přilbu. Hrůza! Fin docela tahal, protože se těšil na cválání, a aby problémů nebylo málo, podbřišník mi ho na břiše spálil.
Ani jsem mu nebalila nohy, neměla jsem sílu. Nakrmila jsem ho, zašla jsem zkontrolovat Bobánka a potácela se k doktorovi, v předtuše antibiotik a delší léčby. Jenže náš doktor nebyl a k náhradnímu se mi nechtělo, takže jsem se doplazila do postele a umírala dlouho a pomalu.
Ale jinak dnešek za to stál. Jen doufám, že mi v tom větru neulítne plachta ze stohu.
31. prosince 2002 (úterý)
Sehnat během Silvestra lékařskou službu, je mnohem náročnější, než jsem si představovala. Kdybych si dnes zlomila vaz, pomoci se mi pravděpodobně nedostane! On totiž napadl nový sníh, sice slabá vrstva, ale nová, bez ledu. A ráno v tom vytrvale pokračoval, což mě vytáčelo a deprimovalo, protože místo romantického testování v sedle koně jsem byla na zralá na ránu z milosti.
Náš obvodní doktor nebyl. Nebyl ani náhradník, takže jsem se doplazila na pohotovost, kde bylo zamčeno. Podruhé sice také bylo zamčeno, ale visela tam cedule, že lékař je na výjezdu a že přijede. A když jsem tam přilezla div ne po čtyřech potřetí, fakt tam byl. A přestože jsem totálně vyřízená, tak prý mám jenom virózu, což je sice lepší než angína, ale zase horší v tom, že léčba je „čekat“. A vysvětlete to mým průduškám, které odmítají pracovat. Ani spát se nedá, protože dýchání bolí.
Takže koně jsem letos už neviděla, za oběma jsem poslala Verču a zapadla jsem do postele.
Přechod do Nového roku jsem strávila ve stavu „chcípnu“. Číst mi nešlo, televizní programy mi lezly na nervy a tak jsem sáhla po filmu, který mám od DJM půjčený už pěkných pár měsíců a který mi vnucovala snad dvě hodiny a já musela přísahat, že se na něj opravdu podívám. Prostě ideální doba k puštění. A výsledek? Chce se mi umřít ještě víc, protože na tohle mě Klárka lákala do kina a já kráva to odmítla. Mohla jsem zažít neskutečný šok a nejúžasnější emoce v kině! Přestože jsem na začátku cítila, že nejsem v obraze a hlavní hrdina mě neskutečně iritoval, rozjel se příběh do nepopsatelné dimenze, která mě totálně rozsekala, uchvátila a rozbila na atomy. Pohltilo mě to, jsem z toho hotová, chci znovu něco takového zažít! Vlastně od NeverEnding story jsem nic tak excelentního neviděla, tohle bylo megalomansky neskutečné, doteď se mi zastavuje srdce.
Akorát tedy přerušení Morie, kvůli novoročnímu přípitku... Slíbila jsem našim, že se zastavím, a nemusím asi popisovat, jak strašně se mi od filmu nechtělo a nadávala jsem na Silvestr víc, než na průdušky.
Jestli mi někdo bude přát „Jak na Nový rok, tak po celý rok“, uškrtím ho.
Takže nashledanou. Na další rok jsem totiž nadmíru zvědavá.