„Takže nejdřív toho akutního. Má teplotu?“
Dobrá otázka, na kterou samozřejmě nemám v pozici rychlého záskoku odpověď.
„Nevím. Ale asi spíš nemá, protože ji zatím neměl. Ale já ho neměřila, a jestli ho někdo měřil, tak já o tom nevím.“
Jestli ono fakt není lepší používat výhradně slova ANO-NE, popř. NEVÍM.
„Tak mi ho prosím změřte.“
A sakra...
„Já nevím, jestli se mi ho vůbec povede v boxu chytit...“
Proč zatajovat fakta? Pravda je totiž krutá. A kůň ještě krutější, protože zaujme odbojový postoj, a nastává představení, které bezpečně funguje na majitelku.
Ne však na ostříleného doktora, protože mi hbitě vyrazí na pomoc a společnými silami se nám podaří šklebící se hlavu nasoukat do stájovky.
„Kolik mu je let?“
Další výborná otázka. Vím, že Amík je starší než Fin, ale o kolik přesně, sakra?
„Když se podíváte na zeď vedle vrátek, pane doktore, tak tam je cedule se jménem i datem narození.“
Dobrá rada nad zlato. V ten samý moment můj mozek vyjede podobu cedulky: ano, rok narození je 1997! Ale kolik je tomu koni celkem sakra let?
Zatracená dyskalkulie. Ani prsty na spočítání nelze použít, protože musím držet hlavu koně, který mě nemá rád a který není můj.
(o deset minut později ve vedlejším boxu)
„Takže Fin. Pořád ten samý Fin?“
Výraz „ten samý“ lze interpretovat všelijak, tak snad se pod tím neskrývá nějaká nezapomenutelná historka.
„A kolik mu už je let?“
A ano, nastává chvíle pravdy. Tohle už je můj kůň. Dokonce mě má rád (občas). Ale kolik mu je let? Nevím, proč je u broušení zubů nutná otázka věku, ale vím, že bych se nejraději propadla do západního Německa, protože já to prostě v daný nevím, a i kdybyste mě zabili, tak odpověď dohromady nedám.
Nezbývá než střílet od boku.
„No, asi tak třináct nebo čtrnáct...“
Jedno z toho to být musí, protože dvanáct už mu určitě bylo, tím jsem si jistá.
„Vy nevíte, kolik mu je let?“
Pobavení ve veterinářově hlasu je nepřeslechnutelné, zatímco já v paměti lovím Finovu jmenovku, v naivním doufání, že se mi přesný věk podaří spočítat na prstech.
Nepodaří, protože kůň si pokouší lehnout si, aby na něho pan doktor nedosáhl.
Díky Bohu, trapas s věkem vlastního zvířete je zažehnán. Ještěže víc koní ve stáji nemáme!
Život dyskalkulika je totiž náročný.
draace
A kolik že je vlastně mému psovi?
O kterém jsem se až do loňska domnívala, že je o rok starší, než jsem v čekárně veterinární ordinace v rámci prohlížení očkovacího průkazu zjistila, že není?
Nevím:D