Tak už jenom maximálně dva měsíce zimy!
Další zimní měsíc za námi.
Úžasný pocit, že to zvládám. I s tím natrženým svalem, nebo co to v ruce kýhovýra už od ledna mám.
Akorát že přestože už je většina zimy fuč, teprve teď se láme chleba a přituhuje. Doslova! Protože i když jsem dopředu věděla, že případné mrazy budou kruté, realita je podstatně drsnější. A nejhorší nejsou mrazy, nýbrž holý fakt, že nemám nikoho, na koho se dá opravdu spolehnout, co se týče samostatného uvažování (nedejbože řešení zapeklitých situací s ledem). Takže úplně všechno musím řešit alternativně, tedy s polemikami „A co když....?“
Nejhorší je situace s vodou. Jelikož ve stáji zamrzla prakticky ihned, koupila jsem nádobu na 100 litrů, kterou majitelka stáje denně doplňuje vodou z baráku a ze které odpoledne plním kanystry (ručně). Ne, že by kanystry nešly do nádoby ponořit, aby se alespoň 3 objemu naplnilo rychle a samovolně, ale zatím jsem nepřišla na to, jak podat přání „naplň ho prosím až PO OKRAJ!“ natolik srozumitelně, aby to dotyčná opravdu udělala (ona sice přitaká, že jo, ale příště je vody nemlich stejně, tedy málo). Takže liju vodu přes trychtýř, který mi během minuty ke kanystru přimrzne, a neustále musím vyhazovat led, aby voda vůbec tekla.
Samostatnou kapitolou jsou víčka od kanystrů, protože než vodu donesu na pastvinu, jsou přimrzlá a je nutné je odmlátit. Kanystry přimrzají k batohu, batoh ke mně... Nošení dvaceti až třiceti litrů denně do kopce mě nesmírně „těší“ už proto, že cesta je pokrytá ledem, rozježděná traktorem a následně uhlazená autem /naštěstí je větším problémem sejít ve zdraví dolů, než se drápat nahoru/. A ne úplně báječné je ze sebe náklad shazovat, dva kanystry mi minule málem zlomily vaz, když se mi spojovací lanko zaseklo o kapuci. Nicméně znovu musím pochválit mou zimní bednu, protože i když v ní voda zamrzá, nikdy ne úplně skrz na skrz. Většinou se udělá led pouze na hladině, a jak jej koně rozbíjejí, místo nedobytné ledové kostky jsou tam večer (či ráno) tři až čtyři zamrzlá a veprostřed proražená patra a na dně pár čísel vody s roztříštěným ledem. Koně sice ledová tříšť nebaví, ale v případě nouze nejvyšší ji vysrknou také.
Nejnáročnější je paradoxně údržba nádob. Když mi došlo, jakým způsobem řeší led majitelka stáje (do zamrzlého obsahu přilívá teplou vodu, která zamrzne a led zvětší), bylo nutné doma rozmrazit rychlovarnou konvici, nosit si ji s sebou a každý večer „odledňovat“ (nádoby, víčka, nářadí atd.) Stejně tak víčka separovat od kanystrů, aby se člověk odpoledne vůbec do nějakého dostal, a úpěnlivě doufat, že vody ve stáji bude víc než ledu. A že půjde odemknout. A že vrata stáje se otevřou po prvním kopnutí. A že nezapomenu spařené jádro a řepné pelety, které musím připravovat doma, protože ve stáji by zmrzly durch.
Prostě se nenudím. Zima zalézá za nehty, prsty mrznou, od huby jde pára a nadávky. Naštěstí už je vidět až do půl šesté, takže na obstarání dvou koní mi dvě a půl hodiny krásně stačí:-)
draace
A to nejlepší mě čeká: jarní úklid teď zmrzlých bobků.
To bude hodně prima, po dvou koních, kteří akorát ŽEROU a SEROU:-)
