Katastrofy nejlépe zahánět katastrofami: tak znělo heslo minulých dní, a tak jsem si naservírovala oblíbené výplachy mozku: filmové trháky, ve kterých se megalomansky devastuje. Deep Impact, Day After Tomorrow, War of the Worlds... Jeden večerníček lepší než druhý.
Další skvostnou kinematografickou perlou je bezpochyby film 2012. K dokonalému požitku „víc už to snad ani nejde“ mi chyběl pouze jen kapitán Jack Sparrow, protože pak už by to bylo i vyhulené, a vyhulené záležitosti má draace rádo.
Rozhodně se jděte podívat (pokud vám vnitřně nevadí zafinancovat film, který už nikdy v životě chtít vidět nebudete právě proto, že jednou to bohatě stačilo). Na druhou stranu faktem je, že pokud autor netvoří dílo spadající do kategorie „náročný divák“, může si dovolit nacpat film k prasknutí tolika náhodami odporujícím fyzikálním zákonům, jakož celé vědě jako takové. Výtečná podívaná, při které si budete neustále pokládat otázku, jestli to bude ještě hustší (ano, bude) a jestli to režisér nepřepísknul (ano, přepísknul). Ale výsledek jeho práce je libový: nudit se opravdu nebudete. Buď vás laciný děj strhne díky fantastickým efektům nebo se královsky pobavíte, především nad faktem, jak famózně to těm Američanům všechno do sebe zapadá. Bohužel natolik famózně, že předem odhadnete děj (prezidentovo navenek charakterní odmítnutí evakuace mezi vyvolené je nutné k čemu? Správně: k závěrečné bitvě o to, kdo bude velet, tedy k finálnímu vítězství dobra nad zlem), stejně jako netřeba složitě polemizovat o silně, ale opravdu silně primitivních dialozích. Chápu, že scénář katastrofického filmu nebude hýřit filosofickými úvahami, hravou dvojsmyslností či nedejBože skutečně vtipnými slovními přestřelkami, ale když už něco tak výpravného stojí tak ukrutné peníze, tak proč šetřit na obsahu dialogů?
Film se jinak nevymyká předešlým počinům režiséra, vše je zobrazené precizně, aby to mělo hlavu i patu (alespoň navenek, protože srážku s Mt. Everest by nevymyslel ani Jack Sparrow) a děj je nastřihaný stoprocentně na výbornou, takže odsýpá jako hodiny a na očekávání „tak co bude tentokrát?“ není čas (naštěstí: u Independence Day se akce notně vlekla). Svým způsobem by se dalo zajásat „super! super! super!“, protože nic tak vizuálně ohromujícího pravděpodobně dlouho neuvidíme, notabene my, milovníci efektů na obrovském plátně kina. Ale zůstaneme nohama na zemi:o) Protože pokud neumíte brát katastrofické filmy s rezervou a nebudete se všemu tomu utrpení vyhnanému do nejextrémnějšího extrému umět zasmát, tak na 2012 do kina nechoďte.
Mno a co se týče detailů... Statečný Rus z tvůrčí dílny Američana mě překvapil, stejně jako jeho let s Antonovem v Himalájích. Jestliže jsem u pilotních scén (rozumějme sekvence s piloty) řvala smíchy já, pak nevím, jak tohle rozchodí piloti skuteční. Jízda limuzínou v propadajícím se městě mega hustá, především padající mrakodrapy (americké mrakodrapy padají zásadně do sebe) a chtěla bych být tím slonem, který je v hůře dýchatelné nadmořské výšce Himalájí převážen vrtulníkem v teplotách, které s Afrikou nic moc společného nemají. Rodinný počet autor taktéž vyřešil kulantně, neb by jinak bylo podezřelé, kdyby nedošlo ke ztrátám na životech... A samozřejmě Happy End.
Ještě by mohl být druhý díl. Černobylskému bloku č.4 by Tsunami urvala sarkofág, téma jako víno... Jaktože žádný Američan ještě nesáhl po Černobylu?
draace
Z 2012 mám absolutně vysmáto.
To jako opravdu:o)