Prostě drama musí být.
Horory 80. let je má oblíbená kapitola, protože je považuji za průlomové (nezávisle na faktu, že dobám, kdy jsme do kina chodili na horory, definitivně odzvonilo).
Aby byl filmový večer plně korektní, měla by nabídka filmových děl vypadat takto: Vetřelec (Alien), Věc (The thing), Moucha (The fly) a Noční můra v Elm street (Nightmare on Elm Street). A Čelisti (Jaws). Jenomže co čert nechtěl, kromě dvou jsem všechno ne úplně dávno viděla, takže výběr padl na Mouchu a Freddyho Kruegera.
Že Moucha nešla pustit, mě nepřekvapilo, protože na ni jsme se těšili nejvíc. A radost, že aspoň Noční můru přehrávač přežvýkal, netrvala dlouho, protože mi v ději plno věcí nesedělo. Zaprvé se nijak nepodobala čemukoliv, co jsem do té doby viděla (přitom Freddy Krueger byl naším internátním idolem), zadruhé triky, které určitě v osmdesátých letech neexistovaly, zatřetí účesy ani oblečení do osmdesátek nepasovaly a začtvrté, Freddy nebyl Freddy. Tohle nebyl Robert Englung!
Až teprve internet záhadu odhalil: remake. Já v blažené nevědomosti stáhla remake. A za tenhle remake by měli tvůrce disciplinárně potrestat, protože jsme ztratili téměř hodinu času, což v rámci noci, kdy se zimní měnil na letní (velké zapíjení této události) bylo takříkajíc navztek.
Nicméně Gérard Depardieu (náhradník) zabodoval na plné čáře. Drž hubu! ( Tais-toi!) nás zabil a následné RRRrrrr!!! pohřbilo zaživa. Ještě teď mě bolí bránice!
draace
A na závěr jsme nechali zbořit New York.
Abychom měli katastrofické scénáře kompletní:-)