Nevím, jestli se to stává i Móně, ale já se čím dál častěji dostávám do situace, kdy je mi pokládána úzkostlivá otázka „A co budete dělat, bez Moniky??“
Jako kdyby šlo o život, ne o hobby sport.
A přiznávám, že napoprvé mi pointa nedošla a zůstala jsem pouze nechápavě civět, než mi docvaklo, že dotyčný to myslí smrtelně vážně.
Teta Móňa nám přesídlila do nového zaměstnání, i se svými dvěma koňskými svěřenci (informace pro čtenáře, kteří nejsou v obraze) a tak budoucnost naší jízdárny zůstala na mých bedrech. Pro mě jde o ryzí dejavu, protože základní kámen našeho spolku jsme položili ve třech (já, Móňa a Klárka), a po Klárčině odchodu jsme si povinnosti rozdělily, kdy Móňa převzala praxi (výcvik jezdectví) a já všechno to, co vidět není (agendu, hospodaření). Navíc než si Móňa přivezla Béruš a Megy, byli oba původní koně v mé péči, takže nynější situace pro mě není ničím jiným, než návratem ke starým časům.
Tedy s rozdílem, že před lety se mi opravdu nestávalo, abych se srážela s názorem, že bez Móni to nemohu (nemůžeme) zvládnout. Vznikají velmi vtipné situace, protože to já jsem Móně před jedenácti lety nabídla závodění na mém koni, i začátečníky jsem učila jezdit ještě dřív, než jsem Móňu poznala. A pohoršování, že si připravuji vlastního koně na závody bez trenéra? Jako kdybych byla jediná na světě.
Vlastně bych se měla nad sebou pořádně zamyslet a co nejrychleji se přestat snažit. Když už tedy nejsem dle veřejného mínění způsobilá kočírovat nejen své, ale Móniny činnosti. Jenomže mně se, čert ví proč, přestat nechce:D
draace
Teta Móňa nejspíš netuší, jak obrovským fenoménem se v našem městě stala.
Ale tak to má být. Jezdecký sport totiž potřebuje osobnosti, které ho zviditelní i mezi laiky!
