Zítra to vypukne.
Zítra položím hlavu na špalek. A tentokrát nejen za sebe, protože v týmu jsme tři, a já jsem přesně ta hlava, na kterou tvrdě dopadnou veškeré průsery, a to nezávisle na faktorech typu „mít/nemít štěstí“ či „chybami se člověk učí“.
Děti jsem s předstihem poučila, že nejedeme závodit, nýbrž „sbírat zkušenosti“. A zatímco dětem Amík chodil relativně dobře (relativně ve smyslu, že jsme zatím procvičovali spíš skokové záležitosti, než přiježděnost), můj kůň po dvoudenním volnu vyhlásil absolutní bojkot práci.
Prostě ve středu zkusil se mnou vydrbat, a protože já zrovna ve formě nejsem, po jarních kilometrech strávených na pastvinách, vyhrál na plné čáře. A nejinak tomu bylo i ve čtvrtek, kdy mi velmi rafinovaně dokázal, že závody budou čistě v jeho režii. Což v praxi znamená, že může v polovině kurzu usoudit (zpravidla u překážky č. 6), že už ho to vlastně nebaví, a děj se vůle Boží, protože jestli mě odloží do bidel v ZM, propadnu se studem do Austrálie.
Přitom do ZM jsem se přihlásila z jediného důvodu: abych dle hodnocení zjistila, jestli bez trenéra mohu pokračovat či nikoliv (jde o soutěž, ve které se boduje i styl). Že mi bílej ve dvojskoku přidá o cvalový víc, s tím jsem smířená, manželka mi poradila „usmívej se a dělej, že to je schválně“. Ale jestli se mnou kardinálně zamete... Před zraky početného FB fanclubu, který hodlá přijet až z Prahy...
Chraň mě Stvořitel.
draace
Za absolutně největší faux pas považuji ježdění bez třmenů (přiježďovala jsem vždy 50:50, co se týče třmenů, kvůli sedu).
A teď, když mám na skákání krátké třmeny, mi kůň NEREAGUJE na holeň, protože pobídky jsou o pár čísel výš, než je zvyklý.
Jak jsem stará, tak jsem blbá!
