Zrzek je manželčino dítě. Kůň, který nikdy nebyl ani týraný, ani zkažený, ale přesto se tak chová. Boří mýty i naděje, a má obrovské štěstí, že se narodil u manželky, neboť jinak už by dávno řehtal v salámu, protože přesně tam tyhle „povahy“ v rámci selekce putují.
Zrzek je totiž Bonaparte: malej, vzteklej a bojovnej. Velmi bojovnej! A tak když manželka prohlásila „vezmu Zrzka, bude po včerejší námaze unavenej a bude hodnej“, představila jsem si pod tím pojmem cokoliv, jenom ne to, čeho jsem byla nakonec svědkem.
Koneckonců určité změny jsem pocítila i pod sebou. Včera extrémně tlačivá Diana (málem mi v lese usnula, když zjistila, že jí fakt nedovolím žrát) vykazovala móresy, které patřívají vystátým dostihovým koním, a když Zrzek poprvé přidupnul a uskočil, předvedla nemlich to samé a já málem vystoupila, protože tohle jsem prostě nečekala. Připomněla jsem jí, že je v rekonvalescenci s hleznem, a od té chvíle jsem pro jistotu byla ve střehu.
A to s můstkem na otěžích, protože Dianin včerejší trik „musím se akutně nažrat“, během kterého jsem dvakrát skončila mezi ušima, jsem už prokoukla, a pokusy o caplování a vyškubávání otěže z ruky natvrdo jsem přisuzovala faktu, že manželčini koně nejsou zvyklí chodit ven ve skupinách.
Což mi potvrdila otázka „A proč s tebou nejezdí ven Bobo?“, položená poté, co manželka z auta ukázala „tamhle má koně Bobo!“ A že prý Bobo se s manželkou jezdit bojí. A to mě asi mělo varovat:-)
Praxe z dostihové stáje je prima věc, a to i když zvíře pod vámi má místo čtyř stovek kil minimálně o třetinu víc. Princip je stejný: přidupnout a uskočit (v horším případě odskočit a začít bezhlavě prchat, což naštěstí Diana nepraktikovala). Ale zachovávám klid, přestože mě projíždění vysokou řepkou a kopřivami, ve kterých může číhat prakticky cokoliv, netěší.
A v lese přichází na řadu první Zrzkovo představení. Volnou sestavu zahájí cupitáním, pozvolna přecházejícím v to, čemu se asi říká pirueta, v absolutně dokonalém shromáždění, ale manželka mu ve změně směru i tempa brání, a tak nastává fáze „levada“ (lehké vzepnutí, opět v plném shromáždění) a posléze první vyhození zádi. Jako rána z děla: prásk ho, a protože opakovat levádu je nuda, spojí Zrzek cvik do jednoho a švihá kaprioly.
Kapriola je prosím NEJTĚŽŠÍ cvik vysoké španělské školy, kdy se válečný kůň zvedne na zadní a z této pozice, aniž by se předními vrátil na zem, zprudka vykopne. Cesta k tomu cviku je dlouhá a cvik bývá předváděn na jezdeckých akcích coby vrchol umění.
Já ho sledovala v lese. Jednu, druhou... A když to nebyla kapriola, doprovázená chroptěním, tak šlo o naprosto bravurní vyhazování, se kterým mám tu čest poprvé, takže mi padá čelist a v mysli mi vyvstává manželčino „on bude hodnej, když je unavenej“.
Bohužel „hodná“ neplatí i pro Dianu. Sleduje Zrzka a její centrální mozkové pochody přepojují na režim, před kterým mě manželka nevarovala. Že je Diana „rozrušená“, jsem identifikovala snadno, protože přesně tohle předváděla v parkuru, který jsme si včera s manželkou pouštěly a který skočil dvěma neposlušnostmi a estrádou „buď já, nebo už nikdo“. Dokud jenom poskakovala a vytrhávala mi otěž, ve snaze „cválat“ (což nesměla ani omylem), držela jsem emoce na uzdě, protože důležitější bylo nepřiplést se do palebného pole Zrzkovi. Ale v momentě, kdy kvůli „ničemu“ hekla a vyskočila všemi čtyřmi do vzduchu, aby na ně vzápětí dopadla a po dalším „eh“ předvedla poloviční piruetu s úskokem, po kterém mi zachrastily kosti, šlo „to chce klid“ stranou a sprostě jsem jí vynadala. Není nic horšího než vědomí, že sedíte na zvířeti v rekonvalescenci, které se zrovna natruc a najust chová jako nadržený debil, a to pár metrů za kolegou, jež je zhruba každých deset minut životu nebezpečný, pokud se ocitnete v blízkosti jeho vyhazujících končetin.
Manželka lot zavádí do terénu, který z její pozice působí malebně a romanticky, protože Zrzek měří sotva metr šedesát. Diana se svými sto osmdesáti něco centimetry k hustým (a to velmi hustým) smrkovým větvím pojímá nemlich stejnou nedůvěru jako já, protože co větev, to litr dešťové vody, která na nás doslova chčije a která je jak jinak než pekelně studená. A Diana začíná vyluzovat stejné zvuky jako Zrzek, což se mi fakt nelíbí, a protože přes milión kapek vody pomalu nevidím, nezbývá než doufat, že rozvášněná mašina pod mnou nespáchá harakiri. Diana zrychluje, nejspíš ve snaze mít to honem za sebou, větve a jehličí mě mlátí přes ksicht, z přilby teče voda, jak kdybych byla pod sprchou, a nastává moment, kdy Diana zmerčí Zrzka, který mezitím s lehkým náskokem větvoví opustil a zabočil prudce doprava, akorát že po cestičce, nikoliv přímo. Nicméně Diana usoudí, že přímo je lepší, a pranic ji nezajímá, že to není schůdné, a protože otěž jí skočit do strany a zemřít rychlou a bezbolestnou smrtí nedovolí, zkouší i ona převést do praxe drezurní cvik a vrhá se se mnou do větvoví tím, čemu se říká překroky (nebo tak něco), akorát že v provedení rychle a zběsile. A protože „bočně“ to jde skrz smrčky špatně, skočí doleva a posléze velmi natvrdo dopředu, načež mě cosi praští do přilby, a když mě prometává větvovím, které mi seškrábe ksicht, končím s ženevskými konvencemi a označím ji „krávou“ a „blbou“ k tomu, přestože mi manželka již mnohokrát vytkla, že retardovaným se nadávat nemá.
Manželka se opatrně ptá, jestli je všechno v pořádku. Kromě faktu, že jsem mokrá na kost a mám chuť pošuka pod sebou přizabít (lehce), se cítím skvěle a doufám, že další manželčina trasa bude obsahovat už jen terén způsobilý koním velikosti „mamut“.
Vracíme se domů. Zrzek navyšuje počet drezurních cviků a přidává na intenzitě, takže chvílemi automaticky vyrábím na otěži můstek a jsem připravena na variantu „neplánovaný stíhací dostih“. A je mi jasné, že ponoukání natočit Zrzkovy estrády aspoň na mobil jsou z hlediska bezpečnosti absolutně nepřípustné, protože v momentě Zrzkova odboje ožívala i Diana a pranic bych se nedivila, kdyby jí v jejím mozku velikosti burského oříšku vyvstal nápad zkusit ho kopírovat.
Diana nepřestává bojovat s otěží, a protože moje velkorysá nabídka „na zcela volné otěži“ skončila úskokem do kopřiv a lehnutím mezi uši, protože hlad je svině, jsem si vědoma faktu, že odboj potrvá až k řepce. I Zrzek zesiluje, a aby po nich v obilí a řepce nezůstala extra široká stopa (rytí po pleci), manželka ho nechává zacválat, což v koni pode mnou rozdmýchává dostihové sklony. Vím, že na rovné linii zaklusat můžeme, ale kůň to evidentně nechápe a pokouší se když už ne cválat, tak alespoň túrovat, a pár vteřin to vypadá, že se podhrabeme a manželku předběhneme pod zemí. Kupodivu se mi podaří sedm set kilo pode mnou zpacifikovat, a že tedy fakt jenom klusem. Zrzek daleko před námi předvádí další polní kaprioly, když se má zpomalit, a že už prý dál jenom krokem.
Ovšem největší masakr mě čeká doma, a to když po veselé vycházce manželka hlásí „on byl dneska tak hodnej... A sladkej! Já ho miluju“.
V mysli mi vyvstává otázka, co si představit pod „nebyl hodnej“. Protože to jde zcela mimo můj vesmír. A to jsem odkojená dostihovou stájí, kde byli koně schopni explodovat, když přišlo na adrenalin.
Ale prostě když ho miluješ...:-)
draace
Faktem je, že živá Diana mě bavila víc, než včerejší „běžná“ Diana.
A věčná škoda, že manželka Zrzka miluje a nedopřeje mu lekci s nejmenovaným napravovatelem, protože u toho bych chtěla být. Minimálně do chvíle, než by Zrzek usoudil, že nastal konec legrace. A to prosím nevyhledávám pohled na krev:-)
