Vždyť se už se Summer známe. Předloni jsem na ní absolvovala Huberta, kdy jsem historicky poprvé skákala na cizím koni. Šimla je přece hodná a ochotná vyhovět nárokům bezruké majitelky, tu hned tak něco nerozhází.
Vkládám nohu do třmenu, do debilní zkosené gumy.
Odrážím se.
Něco je špatně, protože nohu přes sedlo přehodit nestihnu, neboť bílá bez varování uskočí, ale ne dopředu, jako normální kůň, nýbrž dozadu.
Nestíhám jí. Nejde mi vytáhnout noha ze třmenu, a jak tak vedle šimly poskakuju (rovněž na couvačku), ztrácím rovnováhu, visím v otěži a zároveň padám.
Přímo pod koně, který mě vleče a asi mi šlápne na nohu.
A fakt že jo, šlápla.
A kurva, ona mi snad šlápne znovu... A šlápla, protože pořád couvá a pořád mě smýká pod sebou.
A kurva, do třetice. A to už fakt ne. Pouštím se a potupně padám do asfaltu a kamení, aby na mě mohla naposledy šlápnout a poté se vzdálit.
„Ženo, jsi v pořádku? Nemáš otevřenou zlomeninu stehenní kosti?“
Manželka by díky bohatým znalostem z fleku mohla studovat medicínu, ale kost ze mě naštěstí nikde nekouká.
„Nechápu to, ona tohle nikdy předtím neudělala!“
Jestli ono to nebude tím, že všechno je jednou poprvé, protože na tohle já jsem magnet.
Ale adrenalin a kortizol zabírají, takže nasedám znovu (úspěšně) a vyrážíme vstříc pýše zdejších terénů, kterým má být šplhání do Kilimandžára. A já se těším, protože nic horšího než u Váňů to zcela jistě nebude, protože ve Váňově mrakodrapu přestávají fungovat fyzikální zákony (a pak se divte, že pro zraněného žokeje musejí vyrazit dvě hasičské jednotky, aby ho „spustily“ zpátky dolů).
Mara se s tempem nepárá. Cherry v sedle s manželkou se potýká s kluzkým terénem nejhůř, takže vyvstává otázka, zda-li šplhat či nikoliv. A Kilimandžáro je před námi, v celé kráse, a mně se chce tleskat radostí, protože to je naprosto úžasný svah! Ideálně zasazený do vycházky, po kterém by se dalo naprosto precizně posilovat v obou směrech, tedy jak šplháním nahoru, tak i sešplháváním dolů (pěkně co nejpomaleji a na otěži, protože tohle břišní svaly koním posílí lépe, než skoková gymnastika).
Pro klid duše Mara vyráží otestovat, jestli to klouže, ale místo vpravo začíná stoupat vlevo, což je přesně ta změna, kterou koně MUSÍ řešit. Cherry s manželkou hledají optimální směr, zatímco Marův Taron vyhlašuje stávku, že dál nejde, a Summer z nepochopitelného důvodu zkouší odskakovat, jakože nahoru jedině plným cvalem. A protože jí v tom zabráním, vyrukuje na mě s defenzivou, kterou jsem okusila již při nasedání: začne nekontrolovatelně couvat. Snažím se nesrazit Cherry, která právě vyráží nahoru, a periferním pohledem zjišťuji, že Summer se blíží k obrovskému pařezu, a než bys řekl švec, naráží do něho a po hektickém klopýtnutí se o něj přizabije znovu a sedá si.
Poprvé v životě sedím na sedícím koni, byť za situace, v níž bych se bez toho klidně obešla. Zkouším jemnou pobídku, aby se šimla zvedla, ale ona zpanikaří, protože Cherry se jí vzdaluje, a hodlá ze sedu odskočit. Znovu jí v odskoku zabráním, takže šejdrem skočí do strany a znovu naráží do pařezu. V duchu odhaduji, kolik z toho bude stehů a jakou částku budu cálovat veterinářovi, a doufám, že z toho budou pouze povrchové tržné rány, bez servaných šlach a špatně se hojících hematomů. Protože nabourat takhle můj kůň, je z toho faktura minimálně za pět tisíc a půlroční neschopenka.
O třetí srážku s pařezem o průměru 80cm nestojím, takže už kobylce v odskoku nebráním. A abych jí při startu nerycla a nezůstala při šplhání za pohybem, chytnu se hřívy, a v témže okamžiku Summer nečekaně změní směr, aby mohla narazit do Tarona, který se stále ještě nerozhodl, jestli nahoru či dolů. Naštěstí to oba (Mara i Taron) ustáli a já se Summer se ocitáme nahoře, kde je nutné bleskově vyřešit posledních pár metrů, abychom neskočili do nohou droboučké Cherry, protože to bylo vyloženě fakt to poslední, o co jsem stála.
Čekáme na Tarona, zatímco s manželkou prohlížíme bílou záď mého dopravního prostředku, a kromě přetočené strouhačky ani šrám. Nechápu to, ale je to velmi příjemné nechápání, protože na podobná traumata jsem už asi fakt stará.
Zbytek vycházky líbivou krajinou, opentlenou sloupy vysokého napětí, proběhne v klidu. Hlásím, že již cítím pošlapaný prst, a manželka se mi systematicky omlouvá, jak kdyby kobylku navedla ona sama. Přitom je nad slunce jasné, že za tohle všechno může radioaktivita...:D
draace
Kilimandžáro rulezzz.
A modrej palec také:-)
