My, chcípáci (alergici), strávíme začátek léta chcípáním, takže dojít pro koně skrz vysokou trávu je poloviční smrt (kóma). Někteří z nás alergiků se snaží situaci vyřešit jinak, třeba pronájmem pozemku 40*40m, na kterém lze koně zaparkovat přes noc, aby procházka rozkvetlou přírodou nebyla ráno nutná, ale když vám z něho udělají dočasnou skládku bordelu pro pobyt koně nevhodnou, nezbude vám než ráno v trávě chcípnout.
Takže ze mě byla zombie dřív, než jsme vůbec vyjeli.
Doprava. Obligátní jádro problému, které dnes doslova vygradovalo, a to když se zabržděný vlek rozjel v momentě, kdy do něho nastupoval kůň. Nemusím asi dodávat, co udělá kůň, když se mu pod nohama z kopce rozjede vozík, a vlastně bychom měli být rádi, že se nezmrzačil, že se „pouze“ potloukl a „pouze“ vzal roha, takže Iva pro něho musela běžet (naštěstí neutekl daleko). Navíc bylo nutné hnědého koně znovu naložit, aby z nového zážitku neměl doživotní trauma, což zapříčinilo zpoždění, kvůli kterému vyrazil na závody pouze bílý kůň (hnědý svou soutěž nestíhal).
Plus půjčení jiného vleku, protože s tím bez brzdy jsem si na dosud neznámé místo netroufla. Nicméně faktem je, že dva vozíky na jeden den jsme dosud půjčené neměli, notabene kvůli jednomu koni:-)
Nicméně bílej nám prodělané šoky příjemně anuloval. Zkušenosti jsou cenná věc, takže jsem koni na závodech našla stín (velmi náročná záležitost) a přišla ho otravovat až čtvrt hodiny před startem. Uvolňovací cviky v kroku neměly natolik kýžený efekt, ale prioritní bylo ustát třicetistupňový pařák ve tři odpoledne, takže těch pět minut klusu a čtyři cválací kolečka musela postačit.
A postačila. Bílej měl energie až moc, takže během soutěže řešil naprosté krávoviny (palma v květináči, stružka vody, vydupaná cestička linoucí se trávou, kelímek či kývající se kopřiva), ale skákal. Sice to trošku šidil, protože ho zajímaly úplně jiné věci, ale skákal a skákal výborně i v mých slabších chvílích, protože ztratit se v tak náročném kurzu nebylo nic složitého. A na třech překážkách to vyřešil i za mě.
Historicky poprvé jsem v půlce parkuru zjistila, že už nemůžu. Nešlo mi dýchat, takže jsem se snažila přežít nejen fyzicky, ale i dechově, a po dvojskoku jsem si nepřála nic jiného, než aby už byl konečně konec. Skoky byly na můj vkus obrovské, a byť nerada, musím pochválit počasí za vytrvalé celotýdenní deště, protože kratičké trávě kolbiště udělaly medvědí službu, povrch byl tak přesně akorát na hranici pro skákání (moje bota vyšlápla stopu). Vedro a dusno sice vyrobily prach, ale tráva si kapku pružnosti pod sebou ponechala, a nemusím dodávat, jak hodně se mi ulevilo, když jsem si po vystoupení z auta šla preventivně šlápnout.
Nejtěžší soutěž mého dosavadního závodění však přinesla ovoce, protože bezchybné konto v rozeskakování nás vyneslo na pomyslný Olymp, a když za mou po soutěži přišel pan Rédl a nešetřil chválou, ocitla jsem se na pár minut v nebi.
Tohle se neděje každý den:-)
Honební soutěž, což byl cross hodnocený na čas (chyby se přepočítávají na trestné vteřiny), se mi už tolik nepovedla, protože jsem ve snaze zapnout turbo zapomínala koně vodit „na milimetry“, takže chudák chvílemi silně tápal, jestli tedy doprava nebo doleva. Částečně za to mohla moje únava podminovaná alergií (dýchat jsem nemohla už po třetím skoku), částečně dlouhé třmeny (blbá, blbá, blbá), ale podařilo se přejít celou trať čistě. Po dvou letech pokusů (a omylů) mám cross bez vybočení a kecala bych, že mě čtvrté místo mezi dekorovanými domácími jezdci netěší.
Takže Fin se ze závodů vrátil coby Švéd (kombinace modré a žluté mašle) a já coby zombie, kterou čekaly ještě dvě povinnosti. Zaprvé půlhodinová brigáda na pastvině (bohužel neodkladná, což je po celém dni stráveném na nohou fakt chuťovka a s alergií dvojnásobná), zadruhé naložit Amíka, protože opravka se dopoledne nepodařila. A zde bych ráda poděkovala Jítě, za lekce „Fina si naložíš úplně sama“, protože se mi konečně hodily v praxi, v nouzové situaci. Takže já, Amík, vodítko, tušírka a vlek. A necelá půlhodina přesvědčování, po které zpocený a vynervovaný valach opravdu nastoupil, čemuž jsem už přestávala věřit.
Prostě bájo.
Není toho štěstí nějak moc? Začínám mít obavu, jakou katastrofou tohle úžasné období skončí. A to se fakt nechci rouhat:-)
draace
Velké poděkování Nastíkovi, samozřejmě Ivě, která mně (chcípákovi) vydatně pomohla s organizací chaosu, a Frostovi, že nám večer píchnul s nošením vody a tak.
A stihli jsme druhou třetinu fotbalu. Protože co jiného mohlo báječně zakončit den, než prohra namyšlených Poláků?:D
