My, astmatici, alergici a jim podobní chcípáci, bychom měli v nejhorším měsíci roku (červen) zůstávat doma, a ne pokoušet vlastní fyzické indispozice.
Jenomže když porovnáte emoci „štve mě, že jsme nejeli“ s „štve mě, že jsme se na to raději nevykašlali“, tak z toho hůř vyjde pokaždé ta první. Prostě radši riskovat, byť výsledek bude pravděpodobně negativní, než se užírat, že účast neklapla.
Akorát že pak to podle toho vypadá:-)
Vstávala jsem ve 4:30 hod, protože v pátek večer volal řidič, že spojka auta je pochybná a že povezeme každého koně zvlášť, na závody vzdálené hodinu času. První indicie „nezůstaneme radši doma?“ nás neodradila a tak jsme, v pátek v pozdních večerních hodinách, s Ivou uklízely svinec neschopné majitelky stáje, aby koně mohli zůstat na mé zahradě a nebylo nutné pro ně jít kilometr daleko v šest ráno.
Spala jsem špatně. Noční můry, že nám minulou sobotou poznamenaný Amík vyskakuje za jízdy z vleku, že nestíháme přivézt Fina, že spojka rupla a jeden kůň zůstal v Děpoltkách, druhý v půli cesty a nemáme odvoz, takže voláme Jíťu a platíme 2.500 Kč.
Prostě vyloženě odpočinutá a plná elánu na závody.
Seno. Chápu, že je období sena, ale pohybovat se v odéru čerstvého sena a posekané trávy celý den je horší, než mít zápal plic s horečkou a vykonávat těžkou manuální práci. Unavená jsem byla dřív, než jsem vůbec sedla na koně, a čekaly mě dvě soutěže, v nichž jsem startovala šedesátá a třicátá pátá. V horku, pylu, senu… Celý den na nohou nebo na koni.
Naštěstí oba koně do vleku nastoupili ihned. Naštěstí Amík stopy traumata minulé soboty nevykazoval. Naštěstí má Míša skvělou ségru Nikču, která mi pravděpodobně zachránila život, protože většinu dne strávila s Finem, abych já mohla být ve stínu a nabírat síly. Jinak bych chcípla, protože množství stresu a energii beroucích složek bylo nemálo.
Nejhorší byl pocit absolutní bezmoci v sedle. Bílej se v horku nepřetrhne ani omylem, protože pro něho bylo důležitější uskakovat před světýlky větráků (v hale), takže jsme si skočili třikrát a já měla dost. Do parkuru jsem vjížděla s dilematem, jestli v rozeskakování najet pětku šikmo a vyšvihnout oblouček, bez objíždění kolmé trojky, což se mi stalo osudným, protože po skočení pětky jsem letmo hodila okem doprava, jestli tam je na budoucí rizikový obrat pro bílého dost místa. A to jsem neměla, protože pětka a šestka byla distance na 4 cvalové, a jakmile jsem upřela pozornost jinam, bílej mi před šestkou zakličkoval, a mé „typi*o“, které ze mě vylétlo po sražení bidla předkem, patřilo mně, protože tohle byla fatální školácká chyba. MOJE chyba.
Občas bych ocenila, mít koně na baterky. Který by z pětky poslušně a sám od sebe cválal k šestce a v duchu by si řekl „kam čumíš, blbko?“, bez jakéhokoliv komentáře.
Prostě šestka je pro mě prokletá.
Chuť jsem si chtěla napravit v další soutěži, ve které nemělo smysl riskovat, s o dvě třídy lepšími koňmi. Už tak se na mě jezdkyně na všech těch vysokých, narostlých a elegantních skokových koních dívají značně pohrdlivě, takže úkol zněl „zkusíme jít čistě“, bez pokusu ušetřit metry i čas. Bohužel se startovalo i pokračovalo doleva, a u stěny haly jsem nájezd elegantně zkurvila, protože jsem si najela „moc“. Bílej si sice správně spočítal, ale manévr mu srazil rychlost a bidlo ukopnul, a to tak tiše, že jsem to nepostřehla. A po sedmičce jsem málem navedla bílého na jedenáctku v protisměru… Naštěstí jsem si uvědomila, že tohle je o level vyšší skok, a bleskově jsem strhla řízení doleva.
Po devítce zazvonili a kecala bych, že jsem nebyla sakra ráda, že do rozeskakování nemusím. Možná kdybych byla si bývala koupila RedBull, který by mi dal křídla…:D
draace
Ze závodů jsme Fina odváželi v půl osmé večer.
Je fajn mít Frosta, který tam trčel se mnou a koupil mi zelené utěšovací mojito.
Ale ze všeho nejvíc musím poděkovat Nastíkovi, za kyvadlovou dopravu ořů, a Nikče, protože bez ní bych s největší pravděpodobností Fina z další soutěže odhlásila.
Ale jak správně připomněla žena moje: na závody jezdíme sbírat zkušenosti!:-)
A hustě emoční foto na závěr:)
