Tak jsem si pustila BAD album, po delší době.
Tedy ne, že bych si ho sem tam nepustila, coby kulisu, protože doba je zlá a hudba se jinak nežli coby kulisa většinou neposlouchá. Ale dnes to bylo jiné, protože jsem si lakonicky sáhla po sluchátkách (s velkým dilema, jestli ultra vymazlené KOSS, anebo uzavřené Sennheizer), ulehla do tmy (ano, do hnusné tmy) a ponořila se do poslechu. A v plné parádě, takže i na plné kule, což už moc často nedělám, přestože strašení rodičů v době mých 12ti a více let, že ve dvaceti budu hluchá, se nenaplnilo (stále slyším trapně trávu růst, byť na levé ucho trošku méně).
A dejavu. Je neskutečné, co hudba emočně dokáže. Skoky v čase, novodobá lítost nad naprosto zpackaným koncem interpretovým, smršť vzpomínek. Jako by to bylo včera, kdy jsem si tajně z tátovy skříně od půlky listopadu půjčovala můj vánoční dárek, a využívající jakoukoliv vhodnou chvíli /nepřítomnost rodičů/ jsem si elpíčko sjížděla. Strašná droga. A stres, že se třeba někdo brzy vrátí domů a načape mě, jak hltám song po songu a nemůžu se toho nabažit. Naprosto nepopsatelný adrenalin, který už málokdo pochopí, protože dnes stačí sednout k počítači a všechno máte doma během pěti minut, zatímco tehdy se na všechno muselo pekelně dlouho ČEKAT.
Dvacet pět let od vydání mé NEJ desky. Chápete to? A přitom ta hudba nestárne. Rozsekalo mě to navlas stejně jako před lety, a stejně jako onehdy jsem automaticky vynechala pětku, protože ta jediná mě z celého alba silně nebaví. Plus kvantum vzpomínek týkajících se Leave me alone, který na LP chyběl (nevešel se, vyšel „pouze“ na CD) a který byl nesehnatelný, pokud jste neměli strejdu v západním Německu, který vlastnil něco naprosto unikátního a fantastického (CD přehrávač). Já strejdu v NSR neměla, já si uši oddělávala půjčeným pětikilovým walkmanem, i když ani to nebylo jednoduché, protože před revolucí byly tužkové baterie NEDOSTATKOVÉ zboží. A to si nedělám srandu! Baterie jsme šetřili, nahřívali, kšeftovali s nimi, protože kdo měl baterky, byl král.
Těžko popsat, jak moc se těším, až re-edice BAD vyjde. Ta s nikdy nevydaným koncertem ve Wembley (tedy s Dirty Dianou), u čehož se pravděpodobně extrémně opiju, abych nemusela bulet jako želva. Protože BAD je prostě nejvíc NEJ.
draace
Chápu, že rozhodování mezi Make me feel a Streetwalker bylo prekérní, jsou si podobné.
Nicméně být po mém, vyletí Just good friends šmahem a Streetwalker bych šoupla buď před Another part of me (tedy místo JGF), anebo za něj.
A v životě by mě nenapadlo, že do diary dám někdy tohle dobové foto (viz níže):-)
