Víc a víc nabývám dojmu, že „tohle“ (já) na silnice nepatří. Zákon schválnosti chápu, takže když se nechám odvézt někam, kde neprojede ani cyklista, je jasné, že jakmile nastartuji, vyrojí se kolony, že místo jednoho semaforu kvůli drolící se skále, tam budou dva, že v obou případech bude červená a budu zdržovat mrak nasraných a děsně nejvíc v neděli skoro v podvečer spěchajících řidičů, a že na státovce na mě budou troubit, když potřebuju „čas a prostor“ na odbočení někam, kde sice nikdo troubit nebude, ale pro změnu tam potkám autobus na úzké cestě.
Být teď žačkou autoškoly, tak to vzdám rovnou, z obavy o bezpečnost silničního provozu.
Ale hlava mi nebere fakt, že před šestnácti lety to šlo naprosto bez problémů… Je tohle normální? Včera, když mi vyskočila zpátečka a málem jsem drcla do plotu před sebou, mi zapípal mobil a normálně jsem čekala, že v telefonu bude SMS s textem „poslední varování – vyser na to“, odesílatel Bůh.
Přitom já věřící nejsem.
Něco je špatně:-)
draace
A to ještě nevím, jestli tenhle očistec vůbec k něčemu bude…
Kéž by.