Tak jsme zvesela vyjeli obhajovat.
A já ujasnit si, jestli příští víkend znovu překonat sama sebe, přihlášením se do soutěže stupně, na který jsem doposud pouze s úctou zírala.
A už mám jasno, že letos zcela určitě ne:-)
Prostě dnes bylo všechno tak hodně perfektní (povrch, počasí, atmosféra), že se mi téměř nic nepovedlo. Stráň Gabrielka je totiž přesně to místo, kde jsem to pokaždé buď kardinálně pohnojila, anebo s příslovečným štěstím vyhrábla mašli, aniž bych se svým výkonem byla spokojená. Anebo naprosto nečekaně vyhrála, jako vloni:-)
Z fotek mé první soutěže mě veškerý humor na téma „styl“ okamžitě přešel, protože přesně zobrazují pocit, s jakým se mi jela. Zatímco vloni stavitel vyrobil naprosto geniální řešení, co se týče rovných linií, letošní kurzy byly jeden vlnovkovitý nájezd za druhým, což je přesně to, co bílej nemá rád (a já ještě víc). Nemohl nahodit turbo, protože osmička střídala osmičku, a jak velmi ráda úsměvně poukazuji, pan Šíma nadržuje poníkům a tudíž oba mé parkury měly rozeskakování, ve kterých bodovali ti, kteří mohou koně v rychlosti otočit na pětníku a tudíž zkrátit oblouk.
Což já se šmajdavou zádí oře bílého striktně odmítám.
Popravdě nechápu čtvrté místo z první soutěže, protože šlo o nejhorší můj letošní jezdecký výkon. Proč jsem skákala v dětských třmenech, to už asi nezjistím, ale minimálně dva skoky na diagonále mě vyhodily pořádný kus nad sedlo, takže letecký den hadr, a že jsem pravou nohou nabrala blendu, která zázrakem nespadla, byť se slušně zakývala... Bez komentáře:-)
Prostě bílej koník nerad skáče dráhu „vlnovka“. Aspoň že rozeskakování trošku celkový dojem vylepšilo, přestože jsem po startu zmatkovala, páč jsem dvojku hledala na naprosto jiné straně, než byla (a ztratila tím zhruba pět vteřin).
Druhá soutěž byla jiné kafe. Že je postavená na mírách a znovu formou vlnovek, mi nevadilo, neboť jsem byla rozhodnutá vyrobit co nejdelší nájezdy (i kdybych měla divákům dýchat do obličejů), s odhodláním přejít čistě. Bílému nastavené metry udělaly dobře, protože mohl nahodit lehčí verzi turba, a co mě od něho překvapilo, bylo vyřešení situace na dlouhé stěně, kde byly 3 překážky za sebou, z toho dva oxery. I přes můj nesouhlas přišel u prvního oxeru pod skok, hopnul si to poctivě z místa a vyrobil si vlastní počet cvalových, který mu přesně vyšel na další dva. A měl pravdu, chlapec, protože při jeho proporcích by mu cvalové na poslední oxer jinak nevyšly.
Malej, ale šikovnej.
Bohužel zázrak se nekonal. Nájezd na poslední kolmák jsem se snažila vytvořit co nejideálnější a přivedla jsem bílého dle tabulek, aby se poslední bidlo základního kola natruc a najust poroučelo dolů... Aneb čím víc se snažíte, tím vyšší máte jistotu, že to neklapne. Možná kdybych ho nechala znovu přijít pod skok... A nesledovala dvojice před námi, které na něm také skončily... A nesoustředila se na něj tolik...:-)
Takže jedno oko pláče, druhé se směje. Každopádně ve Stružné zůstanu ve svých dvou soutěžích. Po posledních týdnech, kdy jsem doma s bílým skákala i výšky, kdy na stojanu už nic vyššího nebylo, nepochybuji, že on by (i kdyby s chybami) kurz přeskákal. Ale já bych působila jako rychlokvaška, což nechci. Když už, tak ať to nějak vypadá, protože není horšího pohledu, než když do kolbiště vjede „tatar“, který tam od pohledu nemá co dělat.
A příště dostanou do vleku místo trávy seno, drahouškové, protože když z vleku na závodech vystoupily dvě napohled přežrané bečky a v síti zbyly pouze kopřivy a lopuchy, málem to se mnou švihlo.
draace
A velká gratulace Ivě!
Škoda, že se Amíkovi dnes nechtělo dopředu, k vítězství chyběl příslovečný chlup:-)
Jinak dekorování je DRAMA, z pozice bílého koníka. Protože žere Finy! (viz fota níže)
