Velká pardubická 1984 byla právě tou, díky které pořadatelé zavedli kvalifikační dostihy, takže jestli jste slabé povahy, záznam si rozhodně nepouštějte. Na karambol polského Emanuela si coby dítko pamatuji (vysílali jej zpomaleně ve všech zprávách), a doufám, že nic podobného pardubické závodiště už nikdy nezažije. A fakt, že se jednalo o koně nezkušeného, který v takhle těžkém dostihu neměl co dělat, hrůzu z jeho několikanásobného salta umocňuje.
Smrt pěti koní v přímém přenosu rozpoutala vášnivé diskuze, protože na katastrofickém překonání Taxisu se podepsala zbrklost a v mnoha případech nezkušenost startujících. K Taxisu se přiřítili v extrémně rychlém tempu, takže buď s odrazy z dálky a bez dostatečné síly nutné k přeletu celé překážky, nebo s přidupnutím, kdy koně končili na hraně příkopu, většinou v kotrmelcích. Po prvních padlých zpanikařila druhá a třetí vlna najíždějících a výsledkem byl kolektivní průšvih se zraněnými koňmi i jezdci, který nemá v dějinách dostihu obdoby. K nejpočetnější úhoně přišel tým Sovětského svazu (v dostihu ztratil dva koně ze čtyř), a tak se z vítězství Erota pořádně radovat nedokázal.
Erotovi v téhle Velké fandila moje maminka. Paradoxně k faktu, že šlo o ruského účastníka, ale jí se nesmírně líbila houževnatost, s jakou Erot s Chludějevem bojovali. Na dostih jsem se dívala spolu s ní, a když bylo jasné, že Festivalovi v napínavém duelu ubývají síly, radovala se maminka naprosto nezištně, zatímco já si v duchu přála také jednou takhle jezdit a vyhrávat v televizi.
O rok později jsme již měly každá svého koně favorita. Maminka opět Erota a můj úsudek ovlivnil novinový článek z Mladé fronty (Štěstí má jméno Festival? Nebo tak nějak). A polokrevný Festival s Petrem Vozábem skutečně vyhráli a připsali mi můj vůbec historicky první úspěšný tip.
Ale tahle Velká pardubická nebyla pouze příběhem perfektně připraveného Festivala. Jednak šlo o první Velkou budoucího šampióna Železníka s Antonínem Novákem v sedle, kteří kvůli prasklé lícnici uzdečky dostih nedokončili. Druhým nováčkem kurzu Velké pardubické byl Josef Váňa s Paramonem, které nezastavil karambol u hadího příkopu, aby po napohled dramatickém souboji se Santosem získali druhé místo.
A právě Santos se stal smutným hrdinou tohoto ročníku. Po předešlém taxisovém masakru pořadatelé dostihu velmi přitvrdili, kromě úpravy překážek přistoupili i na nutnost absolvovat kvalifikace. A Santos byl jediným, kdo ji neměl, neboť jeho stálá jezdkyně Světlana Kržová (mimochodem jediná, která se v rámci tréninku pokusila Taxis přeskočit – neúspěšně) v rekonvalescenci kvalifikačku fyzicky nezvládla, a tak byla Santosovi udělena výjimka. S podmínkou jiného jezdce, kterým se stal Kamil Kuchovský.
Kamil Kuchovský je právě ten, který si přál být pohřben vedle Taxisu (přání bylo vyslyšeno). Velkou nikdy nevyhrál, přestože k nejcennější trofeji měl několikrát blízko, a ke startu se Santosem jej museli přemlouvat. A než Festival začal nabírat vítězné metry, zdálo se, že Kamilu Kuchovskému se po třinácti neúspěšných pokusech jeho velký sen splní, ač v sedle narychlo „půjčeného“ koně, navíc s historicky první udělenou výjimkou.
Realita však byla krutě jiná. Santos v cílové rovině před očima ztrácel síly a nikdo z aplaudujících diváků netušil, že kůň již bojuje sám se sebou. Že prodělává poslední dny svého života, kdy mu minuty ukrajovalo nenápadné, avšak zákeřné selhávání ledvin a jater, a přestože Kamil Kuchovský nabízel drobnému koni dostih přerušit, Santos se vzdát odmítl a do cíle poctivě doběhl. Na následky choroby o dva dny později uhynul.
Nejen pro koně, ale i pro jezdce neexistuje nic horšího, než zakončit éru životního dostihu tímto způsobem (na Kamila Kuchovského se snesla vlna kritiky a křivých obvinění, že koně uštval). Na něho, který pro tento dostih dýchal, který jím žil, a který u milovaného Taxisu odpočívá.
Ještě jedno jméno jsem povinna v souvislosti s rokem 1985 zmínit, a tím je Essex, excelentní, avšak neovladatelný skokan. Jeho fotky z Pionýrské stezky (článek o novém super moderním závodišti ve Slušovicích) také zdobily mou zeď a jednalo se o vůbec prvního poválečného československého koně, který se pokusil uspět ve Velké národní, v dané době (rok 1986) věc naprosto nevídaná a neslýchaná. A vedli si velmi dobře, tento typ dostihu (klasická steeplechace) Essexovi viditelně vyhovoval víc, než rozmanitost cross country Velké pardubické. A věčná škoda, že Václavu Chaloupkovi praskl třmen, dostih by jinak pravděpodobně dokončili.