I Velká pardubická 1986 mohla mít na startu účastníka s výjimkou. Essex se po vyčerpávající účasti ve Velké národní nestihl dát dohromady v termínech kvalifikačních dostihů a účast mu povolena nebyla, nejspíš kvůli tragickému konci předešlé výjimky (Santose). Těžko spekulovat, jak by případný start účastníka obou dostihů v jednom kalendářním roce dopadl, protože kvalitním skokanem kůň rozhodně byl, u něho hrála hlavní roli ovladatelnost.
Sovětský svaz pravidelně do Velké pardubické vysílal ekipy, v rámci upevňování míru, a většinou šlo o koně, nad kterými mi po letech zůstává rozum stát. Přestáli náročný transport i odpovídající „péči“ socialistického režimu, a přesto podávali neuvěřitelné výkony. Konkrétně nezlomný bojovník Erot, vítěz ročníku 1984, o dva roky později působil, jak kdyby se právě vrátil z pastviny (na následky bídné fyzičky upadl těsně před cílem a přichystal divákům drama, jestli se vůbec zvedne) a ze stejného dostihu bych ráda upozornila na Gvardějska, který u doubku přidupl a poté doslova vpadl do proutí anglického skoku, odkud jej jezdec napohled velmi směšnými pohyby dostává z monstrózní překážky ven. A nejen že pokračovali, ale náročný dostih dokončili druzí, byť s obrovskou ztrátou na Valencia, působícího dojmem přišel, viděl, zvítězil.
Což nebyla úplně pravda. Při sledování dostihu si nemůžete nevšimnout chyb, které tmavý valach s přibývajícím náskokem sázel (velké zahrádky, banální suchý příkop apod.), takže napohled jeho výkon působil nejistě a kostrbatě. Na vině nebyla ani tak náročnost kurzu, jako spíš neovlivnitelná skutečnost, že valach nerad skákal bez přítomnosti ostatních koní. Amatér Karel Zajko byl řidičem z povolání, Valencia v předešlých dostizích nejezdil, a aby se s koněm patřičně sžili, přestěhoval trenér Holčák valacha za Zajkem na Liberecko, což se v ošemetné situaci průběhu Velké pardubické vrátilo i s úroky. I bez doprovodu koní kurz přeskákali a s úctyhodným náskokem zvítězili.
Velká pardubická 1986 byla zároveň poslední Velkou, ve které Železníka nesedlal Josef Váňa. Antonín Novák sice zvládl vystoupení ze sedla i useděl karamboly na obou vodách (záběr z doskoku velkého vodního příkopu vyšel i coby titulní foto časopisu Stadión, a dlouhé roky jsem se musela zarytě hádat, že to prostě JE Železník, i když na něm nesedí Váňa), ale před poslední těžkou překážkou kurzu svéhlavý ryzák usoudil, že už by stačilo a jejich společné velkopardubické působení skončilo u Havlova skoku.
Josef Váňa s Paramonem také dostih nedokončili, valach s averzí vůči vodním překážkám vyrukoval hned u Haďáku a tentokrát velmi precizně, takže jej vykoupaný jezdec chytit a znovu nasednout nedokázal. Velká škoda, že jsem doposud neobjevila fotky, protože přesně tenhle záběr na jedné z nich mám:)
Poslední odstavec věnuji Malbě, hnědce s širokou lysinou, vzdálené příbuzné žlutého Minerala (Kalliope Karsit je jistě v obraze:), protože její impozantní skok přes Taxis zadělal na vůbec nejkrásnější plakát, který kdy na Velkou pardubickou lákal. A tehdy jsem byla nucena poprvé v životě krást, protože kdo neměl tenhle plakát doma, jako by neexistoval, navíc se zcela výjimečným termínem (první říjnová neděle, tedy 4. října léta páně 1987).
Ano, první Velká pardubická rekordmanů Josefa Váni a Železníka. Ale o tom až příště.