Josef Váňa a Železník
O této dvojici, nesmazatelně vryté do dějin Velké pardubické, už bylo napsáno a natočeno tolik materiálu, že snad ani nemá smysl opakovat fakta. Železníka Josef Váňa sehnal pro stájového kamaráda Antonína Nováka, coby náhradu za utracenou klisnu Kalinu, ale tahle kombinace výsledky nepřinášela. Dva roky trvalo, než osud životy Josefa Váni a Železníka ve Velké pardubické navždy spojil, vždy pod taktovkou trenéra Čestmíra Olehly.
Ještě před prvním vítězstvím ve Velké Železník spolu s Valenciem odcestovali na ostrovy, s cílem dobýt Velkou národní a zajistit tím obchod s českými koňmi v Anglii. Zatímco v případě Valencia nenastal s účastí problém a tmavý valach po heroickém výkonu dostih dokončil, Železník strávil čas v karanténě, údajně kvůli nálezu nepovolených protilátek v krvi, přestože skutečným důvodem byl pravděpodobně ruský (tudíž špatně doložitelný) rodokmen ze strany matky. A to anglická dostihová byrokracie nemá ráda, a protože na každém šprochu je pravdy trochu, traduje se, že v Železníkově původu se ve vzdáleném koleni prochází i chladnokrevník:-)
A chvála lordstvu, že Železníka v Liverpoolu běhat nenechali, protože pak by Velkou pardubickou 1987 pravděpodobně nestihl a nezrodil by se nový rekord dráhy, byť na zkrácené trati, protože šestka se tehdy skákala „v průseku“.
Na ročník 1987 si živě pamatuji. Od rána bylo nádherné slunečné počasí a já se blaženě kochala faktem, že pardubická se běží o týden dřív a že ji určitě vyhraje miláček Železník (Valencio nestartoval). A pranic netušící, že v daleké budoucnosti nastane doba internetu, jsem si startky a výsledky velmi pečlivě zapisovala, takže dodneška mám někde schovaný pruhovaný papír vytržený ze školního sešitu se jmény 1. Paramon, 2. Golgota, 3. Železník…
A Železník skutečně vyhrál. Naprosto suverénně, protože podmínky k rekordu byly ideální, a po dlouhé době jsme viděli dostih, v němž nekralovaly krkolomné držkopády, i když účast opěvovaného parkuráka Vietora ve mně lehce podmiňuje polemiky, jestli je vždy nutné „zkusit se má všechno“. A dařilo se klisnám, škoda chyby Golgoty a obnoveného zranění lysinkaté Malby, zatímco šimla Gibridka spolu s Korokovou dcerou Orkou dosáhly umístění za matadorem Formanem.
V případě Orky lehce předběhnu událostem dalších let, protože obrazy zbídačené kobylky pokryté plísní od hlavy k patě mě budou strašit v paměti nadosmrti. Nepřísluší mi soudit, proč klisna s tak skvělou kariérou a dobrým českým rodokmenem skončila tak, jak skončila (pro špatný zdravotní stav musela být utracena), notabene po tolika letech (listopad 90?). Ráda bych ji tímto vzpomenula, protože tahle smolařka patřila k mým oblíbencům.
Obhajoba bez rekordu
Z Velké pardubické 1988 vyšly úžasně barevné fotky (na tehdejší dobu) Taxisu, se světlem, které se možná už nikdy nepodaří zachytit (křížilo se zamračeno s polojasnem). Bohužel se mi na netu nepodařilo ani jednu najít a skenováním se kvalita bohužel ztratila (vloženy na konci článku).
A jak jsem nedávno polemizovala nad jménem Tresť a souvislostmi, které mi ho zapsaly do paměti, tak již vím, skončil ještě před Taxisem. Koně přivedli na slavnostní defilé Sagar s Valenciem a na start dostihu se postavil i hlavní účetní anglické banky William Sporborg, v sedle spolehlivého Free Flow, se kterým nikdo předem nepočítal, že by mohl favorizovanému Železníkovi šlapat na paty.
Ale šlapal, sic nijak významně, protože Angličan na rozdíl od Železníka zrychlení nepředvedl, a fenomén Světlé Hory si mohl doběhnout pro druhé vítězství v řadě. Sítem dostihu se tentokrát stal Taxis, najížděný rozohněnými kobylami velmi zbrkle, kdy štěstěny musel využít i Železník, a dostih dokončili pouze tři účastníci, v extrémně dlouhých odstupech. Za zmínku stojí i přeměření Taxisu, jehož živý plot se rozrostl, a byl to tuším Václav Chaloupka, který v článku Mladé Fronty analyzoval, jestli je to pro koně přínosné, že by mohutnost roští mohla ve zvířatech zvýšit respekt ze skoku, což výsledek dostihu zrovna nepotvrdil:-)
Ještě jednou Pardubice, bude vítěz do třetice!
Tímto nápisem vítali obyvatelé Světlé Hory Železníka po druhém vítězství a čekalo se na tehdy teprve šestý hattrick v dějinách Velké pardubické. Třetí vítězství v řadě Železník uhrál v extrémně početném poli, neboť výhry ve směnitelné měně přilákaly na start zahraniční ekipy, a zatímco Sovětský svaz přípravu nepodcenil, pro anglické dobrodruhy se z dostihu stalo Waterloo, kdy z pěti koní o tři přišli (jediný, který dosáhl cíle, uhynul na vyčerpání, druhý spáchal kamikadze bez jezdce a třetího utratili na následky zranění).
Nejdramatičtější souboje s Železníkem svedla Fráze s Václavem Chaloupkou a souboj dvou zkušených jezdců, z nichž jeden nesl titul žokej a druhý žák:-), přichystal divákům napínavé drama, přestože koncovka patřila Železníkovi. A začalo odpočítávání dne, kdy může padnout rekord rekordů – čtyři vítězství koně ve Velké pardubické v řadě za sebou.
Rekordní ročník s (pouze) dvěma rekordy
Slavilo se velkolepě, v Pardubicích, protože 100.ročník dostihu si oslavy žádal. Železník s Josefem Váňou a jejich čtvrté vítězství v řadě měli být pomyslnou třešničkou na dortu, přestože do národního dostihového světa razantně zasáhla sametová revoluce. I přes to Velká pardubická znovu přivítala rekordní počet startujících (29) a kromě Železníkova očekávaného rekordu bylo v sázce vítězství Derby vítěze Dynamita, papírově největšího Železníkova soupeře, protože doposud žádný kůň v historii oba tyto prestižní dostihy nevyhrál, stejně jako se Václavu Chaloupkovi nabízela možnost dosáhnout pátého vítězství v pozici jezdce.
Osud však rekordům nakloněn nebyl. Železník s Dynamitem skončili na Popkovickém skoku, kde v přecpaném poli koní došlo k mnohokrát omílanému karambolu Železníka s Formanem, na což doplatil právě Dynamit. Josef Váňa se dodnes brání tvrzením, že šestku je bezpečnější skákat rovně, a dosud poslední hromadný pád (rok 1998) dává jeho názoru za pravdu.
V jednom z nejnapínavějších finišů pardubické cílové roviny zvítězila klisna Libentína, která už rok měla působit v chovu, kdyby si ji trenér František Holčák nevyprosil. Smutým poraženým zůstal Václav Chaloupka s Frází, kterému rekord pěti vítězství unikl o čtvrt délky po vyčerpávajícím finále, zatímco Karel Zajko z Libentíny vymáčkl nejrychlejší čas v historii.
Železník se absolvovaných čtyřech skocích proběhl bez jezdce a odpočítával se další rok, protože naděje na triumf neuhasínaly.
Položené ruce
Nepochybuji, že tohle jste všichni minimálně jednou viděli, protože podobné momenty se v historii rodí ojediněle. Já jsem v roce 1991 udělala doslova katastrofální chybu, a to když jsem se rozhodla sledovat Velkou pardubickou vůbec poprvé v barevné televizi, kvůli čemuž bylo nutné se dívat u kamarádky. A zjištění, že v obývacím pokoji budou přihlížet i její rodiče, před kterými bylo žádoucí se chovat způsobile, mi zadělalo na snad nejhorší momenty týkající se potlačování emocí, kdy se o mně doslova pokoušel infarkt a já směla pouze bezmocně sedět a oněměle si drtit palce na kaši.
Zaprvé šok po pádu Železníka, kdy v mysli vyvstalo ono „osud jim opravdu není nakloněn“, a posléze neuvěřitelná stíhací jízda, kdy jsem paralyzovaně seděla u hrnku čaje a doslova polykala slzy, bez možnosti povolit ventil. Kdy jsem v sobě ze všech sil dusila zážitek, který mě dodnes nenechává chladnou, a který jsem si zopakovala až někdy kolem roku 1998, v rámci TV dokumentu Velká pardubická koňská opera, protože do té doby záznam Železníkova heroického výkonu nikde k mání nebyl.
Prostě to s Josefem Váňou dokázali. Upadli, ale pokračovali, a po napínavém finiši počtvrté vyhráli. Způsobem, kterým doslova vešli do dějin, protože šlo o jeden z posledních ročníků, kdy bylo ve Velké pardubické přípustné po pádu či vybočení pokračovat v dostihu dál.
V souvislosti s ročníky 1991 a 1989 musím zmínit ještě jedno jméno a tím je můj oblíbenec Garnizon, snadno identifikovatelný puller s lysinou přes celou hlavu a především excelentní skokan. V dostihu jej rozhodně nepřehlédnete, protože způsob, jakým překonával Taxis plus nenapodobitelný přelet Irské lavice roku 91, byl víc než působivý, stejně jako obdivuji jeho jezdce, že na takové raketě vůbec ve Velké startovali, protože ukočírovat tento typ temperamentu na sedmi kilometrech vyžaduje extra kondici (s oblibou tvrdívám, že manželčin Zrzek je 100% karma Garnizonova:-)
Garnizon v dostihu buď udával pekelné tempo, anebo dobíhal po chybách, protože hravě stíhal obojí. Po velké vodě 1991 s dostihy definitivně končí (praskl mu krček lopatky pravé přední), a protože s tímto zraněním nebylo možné hřebce vrátit na Kavkaz, hrozilo mu utracení. Naštěstí se jej ujal zootechnik Ludvík Lekeš a z adepta na smrt se po uzdravení stal plemeník.
Cíle ročníku 1991 konečně dosáhl věčný pokušitel Jan Havlíček v sedle Cortéze (o žokeji bude ještě řeč) a historický zážitek okořenili i Makemono a Rhodé, jejichž doběh byl i s přihlédnutím na cílovou fotografii klasifikován coby „současný“.
Prostě „položené ruce“, aneb jeden z nejemotivnějších komentářů sportovní historie.
Opravdu si osud hrdiny vybírá?
Málokdo nebyl po heroickém čtvrtém Železníkově vítězství nažhavený na možné páté, tedy rekord rekordů. Železník i v pokročilém věku podával stabilní výkony a v cestě k triumfu mu prakticky nestálo vůbec nic.
Tedy kromě samozvaných ochránců zvířat, pravděpodobně podplacených, aby zbořili naděje nejen Železníkových fanoušků, ale i pořadatelů, protože právě tento ročník sponzorovala francouzská společnost Martell, která záštitu poskytovala mnoha významným evropským dostihům. A která po fiasku zaviněném pseudo ochránci sbalila kufry, pravděpodobně navěky.
Čas od času si kladu otázku, jestli by ti lidé, demonstrující za záchranu nebohých koní, někdy byli schopni pochopit, čemu vlastní nevědomostí napomohli. Že během několika minut zničili nejen denní dřinu a úsilí Železníkova týmu, ale i naděje a doufání nás, fanoušků. Nás, kteří jsme Železníkem mnoho let příslovečně žili.
Byli by ti lidé schopni uznat, že málem pohřbili nejen stoletou tradici, ale i samotné účastníky? A že šlo nejen o ambice, ale i o životy?
Coby fanoušek Železníka vnímám jejich počin jako obrovskou křivdu. Samozřejmě beru v potaz, že zachybovat Železník mohl i bez nich, stejně jako ve svých čtrnácti letech mohl podlehnout mladším soupeřům, ale bylo by to v rámci regulí, ať už s příslovečnou kapkou štěstí či opačně (stačí vzpomenout na příběh Bledaxe, který bez jezdce vběhl do dráhy Flangovi a připravil jej o jasné vítězství). Kvůli stovkám fanatiků Železník nemohl zabojovat, a když mi spolužačka anarchistka na rovinu ve škole řekla, že se za „pardubické kolegy“ stydí a že tohle nebylo fér, bylo mi do pláče nemlich stejně, jako bezprostředně po dostihu.
Protože tohle fér opravdu nebylo a poškodilo to úplně všechny, pro které Velká pardubická něco znamená. A sen definitivně zhasl po zprávě, která vlítla do médií o pár týdnů později, a to když si Železník na vycházce zlomil korunkovou kost (zdravíme Leničku, která na něm tehdy seděla:)
A bylo po ambicích, po kariéře, historie dostihu mohla začít nanovo. Železník se dožil úctyhodného věku a bylo mi velkou ctí jej až do smrti navštěvovat, přestože on už v posledních letech o pozornost nestál. Pokaždé jsem zamáčkla slzu a těžko popisovat, čím pro mě (a nejsem určitě jediná) ve své době byl.
Velká pardubická 1992 i přes hořké sousto nachystala divákům dramatickou podívanou. Po zásahu rádoby ochránců zvířat bohužel došlo ke zpomalení tempa, kterým se přes Taxis bezpečně skákat nedá, a zapříčinilo pády většiny pole, jehož obětmi se stali největší favorité (včetně Železníka), a skupina pokračujících šesti koní bojovala s výjimkou odstoupšího Váha až do cíle. Nejvíce sil v napínavém průběhu prokázal Quirinus, další zástupce koní majících štěstí v neštěstí. Jeho stálý jezdec Jaroslav Brečka po krachu družstva valacha zachránil před prodejem na jatka a zasloužil se o pokračování v tréninku na vlastní náklady, což mu sveřenec mohl o pár měsíců později vrátit v podobě vyhrané Velké pardubické, poslední Železníkově a zároveň poslední Československé.
Ještě k záznamu dostihu, vloženému níže: za šestkou (Popkovický skok) se opravdu nenajíždí na drop, část záznamu chybí:-)
Zvláštní díky Heleně Včelové.