Speciál pro Evu F.:-)
Cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Cesty Peruána a Zdeňka se v nejlepším rozdělily, aby je osud posléze mohl znovu spojit a zapsat tím do dějin Velké pardubické další příběh, který mohl skončit absolutním rekordem.
Peruán mi povahově připomíná mého koně. Talent ani dravá soutěživost mu nechybí, ale nic z toho nedá zadarmo, takže v roli jezdce musíte být neustále ve střehu. Musíte mít ošéfovaný doslova každý metr a umět s předstihem vyhodnotit mnoho alternativ: k chybě stačí napohled nepatrná nepozornost. Ony když čtyři metráky živé váhy dospějí k jinému rozhodnutí než vy, máte smůlu.
A takhle nějak vypadala Peruánova první Velká pardubická, do které nastoupil coby hvězda kratších tratí, navíc se slušnou rovinovou třídou. Parťáka mu dělal dvojnásobný vítěz Velké pardubické Vladislav Snitkovskij, ale premiéra dostala krutý zásah hned za Taxisem, kdy Peruán vybočil před Irskou lavicí. A popravdě je mi záhadou, z jakého důvodu byl na překážku naveden znovu, protože v cíli by je čekala diskvalifikace a hnát koně přes takhle náročný kurz mi přijde jako zbytečný hazard.
Definitivní stop v ročníku 1997 pro těžce jezditelného Peruána znamenal drop, kde se kalich hořkosti pro změnu naplnil mně, protože tím smetl ze sedla i Vlastíka Špalka (Varadero). Vztek ve mně vřel velmi dlouho, a přestože listopadový výjezd na ostrovy dopadl pro Snitkovského dobře, angažmá v sedle Peruána s ním bylo rozvázáno. A po pokusu ulovit pro Peruána nejlepšího z nejlepších (Richard Dunwoody) majitel oslovil Peruánova předešlého jezdce, Zdeňka Matysíka. Právě toho, který v roce 1993 zastavil zchromlého Farada, přestože si mohl doklusat pro druhé místo, a který v Peruánovi budoucího vítěze Velké pardubické viděl v dobách, kdy se skákáním začínali, a který kvůli prodeji Peruána novému majiteli s dostihy málem skončil.
A na splnění svého pardubického snu mohli s Peruánem začít znovu.
Josef Váňa měl asi pravdu
Velká pardubická 1998 přinesla doposud nejpočetnější hromadný pád v novodobé historii dostihu. A na vině tentokrát nebyl Taxis, nýbrž Popkovický skok, na kterém si kvůli umanutosti Josefa Váni „Tohle je potřeba skákat rovně!“ vylámali v roce 1990 zuby Železník a Dynamit, tehdy největší favorité. Bohužel o osm let později se teorie o záludnosti skákání Popkovického skoku našikmo doslova proměnila v hrůzu v přímém přenosu. V čele cválající anglický Superior Finish zkřížil dráhu ostatním a šikmý doskok neustál, a blížící se lavinu těl koní a jezdců uspíšil další šikmo skákající, Sumak. Během vteřiny přes ně upadlo dalších sedm koní, takže favorité Vronsky a Cipísek byli rázem ze hry.
A zbytek přeživších daleko neutekl. Anglický Risk of Thunder s Richardem Dunwoodym nejdřív minul točný bod, aby spolu s dalšími třemi koňmi ukončili pouť v malých zahrádkách, a protože Taxis ze hry vyřadil dva, z dvaadvaceti startujících jich na trati zůstalo sedm. A Peruánovi se otevřely dveře do síně slávy, přičemž zároveň pokřtil novinku v kurzu dostihu, kterou si vyžádala přestavba tribun (od roku 1998 se do cíle cválá pravotočivě).
Víc než Peruánovo vítězství tvrdě vydřené v podmáčeném povrchu bylo překvapením až třetí místo Marketplace s Pavlem Složilem, který v televizním přenosu poukázal na možnost, že jeho koni bylo před dostihem záměrně ublíženo. Druhou příčku obsadil skvěle připravený Devil s Romanem Tůmou, kteří vítězům hezkých pár metrů dýchali na záda, a historicky první trenérkou - ženou vítězného koně se stala Lenka Horáková.
Poslední odstavec věnuji TV vysílání. Zajímalo by mě, na jaký popud přestali absolvování Taxisu bezprostředně poté opakovat, eventuálně promítat ve zpomalených záběrech na úkor přímého přenosu. Protože přesně tohle mě v předešlých ročnících nesmírně iritovalo, když koně utíkali dál, zatímco my se museli dívat na opakované záběry Taxisu. Protože kdyby se byli bývali tohoto modelu nepustili, měl by Marek Svačina zatracený problém komentovat opakovaný Taxis a zároveň hlásit, že za Irskou lavicí na šestce došlo k hromadnému pádu devíti koní:)
A ještě dodatek (viz ilustrační foto výše), šlo o poslední (třiatřicátou) Velkou pardubickou odstartovanou v té době již velmi nemocným Jiřím Šindlerem. Čest jeho památce, do dějin milovaného dostihu se nesmazatelně zapsal.
Dramatická obhajoba
Přípravy na obhajobu probíhaly v obligátním českém škarohlídství, aneb „To se to vyhrává, když favorité upadli!“ A na Peruánovi se Zdeňkem Matysíkem bylo, aby dostihovému národu ukázali, že s nimi je nutné počítat i mezi nespadnuvšími favority.
A podmínky měli doslova příznivé. Z ostrovů se totiž vrátila na místu činu anglická ekipa, složit reparát z loňského ročníku. Znovu médii omílaný Risk of Thunder, kterého měl po ostudě Richarda Dunwoodyho sedlat irský mág Ruby Walsh, Irish Stamp, tentokrát s Maguire Adrianem, a třetím ostrovanem byl Dennistownhtriller, jemuž měl partnera dělat Ken Whelan.
Ale všechno nakonec bylo jinak. Ruby Walshe ze hry vyřadilo škaredé zranění způsobené bariérou ještě před startem Velké, takže Ken Whelan vyfasoval Risk of Thundera a Dennistownthrillera osud přihrál Jiřímu Kameníčkovi, aneb jak český rajťák k anglickému šampiónovi přišel. A nebyli jedinými zahraničními hosty, protože do dostihu poslali zástupce i Francouzi a jednoho bílého Epoleta zámožný Rus.
Absence papírového favorita Kreatora přilepila post favoritů Angličanům a za nimi na svou velkou šanci čekali Peruán se Zdeňkem Matysíkem. Vsazeno jsem měla na St. Rogera (srdeční záležitost), se kterým si první Velkou pardubickou vyzkoušel německý žokej Peter Gehm.
Tempo diktované Angličany se zpočátku zdálo být vražedným. Traduje se, že Josef Váňa našince navedl, ať nechají cizince jít napřed, aby je malé zahrádky vyřadily ze hry, a oba to měli o příslovečný chlup, viset zůstal pouze Francouz. Z tria Angličanů nejdříve odpadl Dennistownthriller, do anglického skoku zahučel nositel druhého místa z roku 1996 Irish Stamp a zbýval už jen Risk of Thunder. Dodneška mám v paměti, jak jsem nedokázala strávit Matysíkův „klid“, protože i přes irské diktování tempa se posunoval pozvolna a s úderným finišem nastoupil opravdu až za poslední oranicí. A to už jsem mu fandila nahlas, a když to v cílové rovině rozbalili, úplně jsem zapomněla hlídat, jestli v první pětici zůstal St. Roger (nezůstal:-)
A již nebylo pochybu, že Peruán je extra třída, protože zvítězit v časovém rekordu na podmáčené půdě byl heroický výkon. Za poraženým Risk of Thunderem do cíle docválal Belovodsk s Janem Havlíčkem (ano, s tím, o kterém ještě bude řeč:) a Velkou pardubickou konečně dokončil Vlastimil Špalek, který přede mnou kdysi dávno prohlásil, že když dokončí, tak se s Hankou konečně ožení.
A já vlastně dodnes nevím, jestli to splnil:)
Pruhovaně čistý hattrick
Rok 2000 byl nejlepší sezónou St. Rogera. Koně, po kterém jsem nesmírně toužila, až půjde do důchodu, akorát že jsem byla asi sto šedesátá ve frontě (nedostalo se na mě). A dodnes mám čerstvě v paměti, jak se Sandra v sedle Bobana otočila čelem ke mně a povídá „A to víš, že letos nejedeme Velkou?“
I mistr tesař se utne. Josef Váňa nestihl v termínu poslat přihlášky, takže po patnácti letech proběhla Velká pardubická bez Váňovců. A když mi Rogerův stálý jezdec vykládal, že kůň je ve fantastické formě a že super šampión Peruán bude mrkat na drát, přišla zpráva o neúčasti ve Velké jako blesk z čistého nebe. (St. Roger vyzkoušel i Velkou roku 2001, ale na svou životní formu již nikdy nenavázal.)
Pár minut jsem koketovala se vsazením na fanclubem dohlášeného Hagarda (který dostál předpovědím škarohlídů a skutečně start bojkotoval), ale nakonec jsem si z pole vybrala Jana Havlíčka s Belovodskem. Belovodsk byl excelentní skokan a troufám si tvrdit, že jeho fotky nad Taxisem jsou jedny z nejvíc dechberoucích, protože on stejně jako Garnizon potlačoval zákony o zemské přitažlivosti.
Belovodsk letí přes Taxis
A tak mě mohl trefit šlak, když se bok po boku s Peruánem řítili k cíli. A strašně moc jsem to stárnoucímu Janu Havlíčkovi přála, ale v souboji dvou generací více sil prokázalo mládí a z třetího, nejspíš nejtěžšího vítězství se radoval znovu Zdeněk Matysík, tentokrát do poslední chvíle vyjíždějící, tedy bez vztažené ruky k nebi.
A čistý hattrick byl na světě. Rozhodla mnohaletá souhra koně a jezdce, v případě Peruána okořeněná faktem, že Zdeněk Matysík pro něho doslova dýchal. A přestože jsem fandila jinému táboru, nesmírně mi vadilo, jak Zdeňkovi média i veřejnost vytýkala zdrženlivost, prostřednictvím které maskoval profesionální soustředěnost nutnou k ovládání problematického koně, a která byla mylně označována coby arogance. Být vystaven tlaku a neumět jej eticky korigovat není nic, za co by se měl sportovec stydět! Posláním jezdce je umět se svěřeným koněm vyhrát, a to Zdeněk Matysík s Peruánem dokázal třikrát za sebou.
V posledním odstavci krátce předběhnu dobu, protože sem nechci vlepovat příběh související s rokem 2001. Peruán se Zdeňkem Matysíkem stejně jako Železník s Váňou dostali šanci dobýt rekord rekordů, a to vyhrát počtvrté v řadě za sebou. A přestože našlápnuto měli velmi blízko, štěstěna jim nakloněna nebyla a vítězství jim o pouhou polovinu délky vyfoukl Chalco s Peterem Gehmem. I tak však dvojici Peruán – Matysík patří v dějinách Velké pardubické významný zářez, kterým dokázali, že éra opakovaných vítězství nebude v novodobé historii dostihu výjimečná. A že vztah mezi koněm a jezdcem není vždy jen ryze pracovní.