Oslík Chalco ještě coby nevítěz:-)
Přecpanější emocemi už snad ani být nemohla
Velká pardubická 2001 byla první pardubickou, před jejímž startem jsem si musela dát panáka, protože tlak na nervy již byl neúnosný. A abych co nejvýrazněji popsala emoce, musím zde veřejně přiznat, že jsem v hloubi duše nechtěla, aby počtvrté v řadě vyhrál Peruán. Spokojme se s faktem, že jsem nebyla jediná Železníkova fanynka, která nikdy nestrávila poslední Želďovu účast ve Velké, zničenou zásahem rádoby ochránců zvířat, a že se mi vnitřně příčilo, aby mu z rekordu zrovna Peruán udělal absolutní rekord (doznívající vztek týkající se Varadera:-)
Ale každý rok před pardubickou hlásívám „Ať vyhraje ten nejlepší!“, a pokud jde o naprosto férový dostih, v němž figuruje připravenost a um koní a jezdců nad příslovečnou kapkou štěstí, je moje dušička spokojená. A stárnoucímu Peruánovi přijela zatraceně silná konkurence, takže vybrat si, na koho vsadit, bylo nesmírně náročné, a nejen proto, že francouzská hvězda Anatole, údajně nekvalitnější kůň, který kdy ve Velké startoval (údajně proto, že v napínavém finiši upadl na předposlední překážce a zlomil si vaz), svým kurzem znemožnila hrát sázku „pole proti Peruánovi“ (já totiž hrozně ráda hraji „pole proti“, což je vsazení všech proti vítězství jasného favorita, a občas sama sebe podezřívám, že Ray of light prohrál St. Leger kvůli mně).
Dalším esem na trati měl být Djeddah, také z Francie (o něm natočili Patrik Hezucký a Loeš Mareš "Zpátky do minulosti", které v tomto týdnu určitě ve vysílání E2 zazní, byť je 12 let staré), jeden kůň přicestoval z Ruska a další tři z Anglie. A ani domácí nebyli průměrní, kromě favorita Peruána v dostihu nechyběli zástupci Josefa Váni a samozřejmě Belovodsk s Janem Havlíčkem, Peruánovi velcí soupeři z loňska. A právě na ně jsem vsadila. A před dostihem jsem byla přesvědčená, že by mě nic nepotěšilo víc, než kdyby Jan Havlíček konečně Velkou pardubickou vyhrál, na sklonku kariéry, po jeho loňském emotivním rozhovoru tuplem (pomalu brečel, tak blízko svému snu byl).
Za deset minut všechno, ale úplně všechno bylo jinak. A to pád Jana Havlíčka před cílem patřil k menšímu infarkt stavu (doslova se mi zastavilo srdce), neboť tu největší z největších mi nachystal Chalco, a nejen tím, že ve strhujícím drama Peruána porazil a Velkou pardubickou s Peterem Gehmem vyhrál.
Chalca jsem poznala roku 1996 a měli jsme tzv. střídačku, buď byl zdechlina on anebo já. On byl magnet na bebíčka, a když mě s ním poslali na písek, s upozorňováním „krokovat, dlouho krokovat a pak zaklusat, a opatrně s ním!“, tak jsem dopředu věděla, že on bude poctivě ťapat svých patnáct minut v mlze a lezavu, abych vymrzla, a v momentě, kdy přísný pohled Josefa Váni zaměří k nám, tak Chalco bez varování vyskočí do vzduchu a předvede pár vteřin trvající rodeo, za které dostanu seřváno. On si prostě zrovna potřeboval hopnout, no. Ale já ho měla ráda, strašně moc. A když jsem si po letech pořídila koně svého a na Bohuslav jsem zavítala výjimečně a ukecali mě, abych s nimi odjezdila, osud mi většinou přidělil Chalca a všichni se tak na sebe poťouchle dívali, jestli to se mnou odpíchne a udělá svých sto metrů „já si potřebuju zautíkat, sorry“… Navíc na Bohuslavi ne vždycky byl, neboť hodně času trávil v rekonvalescencích, a radost, že tam zrovna je, byla pokaždé nemalá. Byl to ťunťa.
Pět let je pět let, za tuhle dobu koně s dostihy většinou skončí. A když se Chalco ve Velké pardubické chopil vedení, řvala jsem na jeho jezdce do obrazovky televize, ať ho vezme zpátky, že přece NEJDE odfírovat Velkou pardubickou a udělat dobrý výsledek, a chtělo se mi brečet vzteky. Jenomže on vyhrál. Nechápu to, ale prostě vyhrál. A já těch posledních dvě stě metrů nedýchala a tak strašně jsem bulela, že jsem na něj pomalu neviděla a neměla jsem daleko ke kolapsu. Jsou věci, které se velmi obtížně popisují, a nebylo to ani tak o tom, že vyfoukl Peruánovi rekord rekordů, jako spíš o faktu, že on, věčný marod, který prodělal snad úplně všechny choroby, se na "stará" kolena dal dohromady a dokázal vyhrát Velkou. A ještě v takové konkurenci!
Po doběhu jsem nemohla uvěřit, že to je fakt realita. Nastalo další kolo slz, umocněné obrovskou úlevou, a pak jsem sedla na bicykl a šlapala na Mlýnce, pomoci těm, kteří nejeli do Pardubic, zavřít koně a nakrmit (jestli mě paměť nešálí, tak už tam asi bydlela maličká Sixteen). A dodnes z tohohle dostihu mám infarkty, tohle člověk opravdu zažije jednou za život, a doslova a do písmene jde o mnohonásobnou srdeční záležitost. Kromě Chalca v této Velké startoval i Storm of fire, který s Josefem Váňou dokončil na osmém místě a kterého jsme o dva roky později měli u nás, ve snaze z dostiháka vychovat parkuráka. Neskutečná osobnost a popravdě neznám koně, který by se svou obyčejností takhle hluboce zapsal do srdcí. Za druhým Peruánem se Zdeňkem Matysíkem doběhla Sesi s Jirkou Kameníčkem, další oblíbeňkyně pod sedlem (dovolená proběhla opět poblíž Železníka, včetně docházení do stájí Čestmíra Olehly) a šesté příčky dosáhla další srdeční záležitost - St. Roger.
Z favorizovaných cizinců nedokončil ani jeden a i protest podaný proti výsledku dostihu z Velké pardubické 2001 udělal jednu z nejnapínavějších dramat od Železníkova čtvrtého vítězství. Nechápu, že jsem to přežila, protože takovýhle nátlak emocí byl i nad můj rámec únosnosti.
Ještě pár vět k bojovníkovi Chalcovi. O rok později na předešlou formu nenavázal, znovu se potýkal s různými typy marodění, a stejně jako ho jeho první Velká pardubická vystřelila na hvězdné nebe, druhá ho poslala na věčnost. V dostihu mu do zadních nohou nešťastně skočil Maskul a kvůli následkům těžkého zranění musel být 18.11. 2002 na brněnské klinice utracen.
Každopádně jeden z koní, na které nikdy nezapomenu, a až se mnou bude cloumat Alzheimer, nechám se do reality vracet právě touhle Velkou pardubickou, doslova přecpané emocemi a vzpomínkami. A pokud někdo něco víte o Storm of fireovi = [email protected]
Foto: archiv, Martin Cáp