A jak strašně se mi jet nechtělo, se ani popsat nedá. Vlastně jsem do posledního dne doufala, že nezaprší (zapršelo echt), že kovář nepřijede a že dopravu neseženeme. Anebo že Iva řekne „tak na to kašleme“, jenomže jí se závodit chtělo. Což chápu, protože Amík na rozdíl od mého koně ještě zimní chlupy nemá a naopak je na podzim v nejlepší formě (čemuž se důvěrně říká „symptom Velké pardubické“).
A tak jsme jeli, protože by byla škoda Ivu nevyslat. Ivě se sice první soutěž nepovedla časově, protože neměla odvahu toho troubu překážejícího v parkuru přejet, ale ve druhé zajela fantasticky. Já jsem bílého přihlásila pouze do jedné soutěže, protože jsem přesně věděla, že po dvou dnech chcance a zimy nastoupí sluníčko, aby mu v zimním kožichu bylo vedro, a když jsme pozvolna uvolňovali na opracovišti, nechtělo se mi závodit ještě víc.
A dle nadšení mistra Fina jsem byla připravena, že bílej možná v půli parkuru usoudí, že ho to vlastně nebaví, a já pak budu moci zvednout ruku a vzdát, s odůvodněním „ono to prostě nejede“.
Jenomže ono to jelo. A na můj vkus až moc rychle, takže jsem po jedničce málem minula dvojku, a základní kolo proběhlo stylem „bílá raketa by si to dala ještě jednou“, přestože v místech, kde pobízí holeň, mu tekla čúrkem potu ze srsti špína. Ale faktem je, že jakmile si ověřil, že je opravdu cíl, tak přešel do kroku a kolbiště opouštěl v tempu unavené želvy.
A já doufala, že rozeskakování bude stačit přejet čistě, abych ho nemusela brát za oxerem prudce doprava. Bohužel jsem nebyla jediná, takže jsem se o kamikadze za oxerem pokusila, ale naprosto špatně a ještě jsem tragicky zabloudila při nájezdu na dvojku. Ale pořád to vypadalo dobře, stačilo by, aby úplně poslední soutěžící ukopla bidlo.
Ale ona neukopla. A nejen to, ona se pokusila o nemlich stejný manévr za oxerem, akorát že úspěšně, a velmi podobně se řítila i ke dvojce, která ji vystřelila do vzduchu. A pár vteřin to vypadalo, že spadne, a protože o sezení na krku po doskoku vím svoje, zařvala jsem „drž seeeee!“, přestože vím, že v parkuru nic jiného než sebe a koně nevnímáte, notabene nápovědu tohoto typu z publika. A slečna karambol vyseděla, vrátila se do sedla, otočila, nakopla na dvojskok a vyhrála.
A zatímco jsem tleskala a halekala, pán u vchodu do kolbiště se na mě zadíval:“Ale to byla vaše soupeřka, teď vás porazila.“ A já na to, že vyhrát „takhle“ si zaslouží ocenění, protože štěstí je nedílnou součástí závodění. A když pak Iva přidala pohár za umístění v honebním parkuru, jehož účasti jsem se s lítostí vzdala, protože by mi můj chlupatý kůň schnul minimálně hodinu, byla jsem ráda, že jsme vyrazili. I když se mi ráno závodit zatraceně nechtělo!:-)
draace
Asi to tak má být.
A už se těším, jak uklidíme bidla a bude se přiježďovat a přiježďovat a přiježďovat. Tak:-)