Peter Gehm a Nemorino
Dnešní článek bude nejen o koních, ale i o jejich lidech, protože příběh Petera Gehma je typickou ukázkou nevděčnosti osudu. Člověk pro něco dýchá a obětuje se tomu, aby ho to jednoho dne (málem) zabilo…
2001 - Chalco (poprvé)
Znovu o Chalcovi. Samozřejmě by se mi mnohem víc líbilo, kdyby Peter Gehm svou první Velkou pardubickou vyhrál v sedle St. Rogera, s nímž premiéru skutečně absolvoval, ale ve Velké 2000 jim startovat nebylo přáno. A o rok později dal německý a velmi razantně jezdící jezdec, pravidelně hostující v Pardubicích, přednost Chalcovi. A instikt ho nezradil, protože ze svěřeného koně dostal přesně to, co pro vítězství potřeboval. Udělal mu potřebné tempo, protože pro Chalca byl dostih příliš pomalý, a ve finiši jej posunul k Peruánovi, aby těsný kontakt se soupeřem Chalca vyburcoval k soutěživosti. A vyšlo to, ze strany žokeje precizně odvedená práce, protože vyždímat po sedmi kilometrech náročné trasy z koně poslední zbytky sil je z fyzického hlediska to nejtěžší z celého dostihu. A právě rajťáci, kteří dokáží unavené zvíře nejen zdárně přivést k cíli, ale i vyhecovat pro případný finiš, jsou vyvažováni zlatem.
Popravdě nedokážu přirovnat náročnost k jinému sportu. Dostihoví jezdci na rozdíl od ostatních sportovců musí udržovat váhu, takže kromě fyzičky většina z nich i hladoví, čímž se samozřejmě notně ztěžuje fyzická námaha (makat, ale nežrat). Můj nejdelší absolvovaný cross (nedostihový, samozřejmě) měřil 1.800m, a přestože jsem trénovala poctivě, po první tisícovce jsem byla fyzicky vyřízená. Představa sedmi kilometrů Velké pardubické s nutností vyplivnout se ze sil v cíli je pro mě srovnatelná s maratónem, a proto je pro mě povolání žokeje z hlediska kondice naprosto nepochopitelné, a to hlavně v případě holek (jak dokáže padesátikilová holčina za jedno odpoledne odjezdit několik dostihů, je pro mě záhadnější než celý vesmír).
Záznam a článek o Velké pardubické 2001 je ZDE.
2002 - Maskul (podruhé)
Po vítězství s Chalcem si Peter Gehm mohl koně vybírat. Chalco však na předešlou sezónu nenavázal, a byť to napohled působí nemorálně, Peter zakotvil u konkurence a z hlediska úspěšnosti udělal dobře. Na jednu stranu mě jeho přístup urážel, protože s oznámením, že Chalca nepojede, na férovku nevyrukoval, ale na druhou stranu jsem byla ráda, protože já měla na Maskula vsazeno.
A šlo o můj jednoznačně nejlepší tip v dějinách Velké pardubické, protože s Maskulem coby vítězem nepočítal téměř nikdo. Ani v internetových diskuzích nezaznělo jeho jméno, a kdybych sama měla odpovědět na otázku, proč zrovna Maskul, nejspíš pokrčím rameny. Vycházející hvězda Registana nebyla pro Velkou pardubickou plnoletá a z nabídky adeptů na vítěze Velké pardubické 2002 mi prostě logicky vyšel Maskul, aniž bych s přesností dokázala určit, proč vlastně. Možná čirá sympatie, protože v předešlé sezóně mu několikrát za sebou neklapl start ve kvalifikaci (jednou ho ze hry vyřadil startér kvůli poranění na noze), a s Radkem Havelkou nakonec dostih dokončil, byť na sedmém místě.
A s Peterem Gehmem Velkou pardubickou vyhráli. A já jim držela palce, přestože bych logicky měla fandit „našim“, protože druhý doběhl Decent Fellow coby premiant s Dušanem Andrésem a třetí Kedon, který v dostihu slušně vyvezl Josefa Váňu a zadělal tím na první hlasitá konstatování, že už by Josef Váňa měl ježdění nechat. Josef Váňa konec kariéry sliboval již v roce 99 po vítězství s Rambou Zambou, ale nějak se k naplnění neměl.
A ještě zajímavost. Ve Velké pardubické 2002 startovali tři bělouši, Varcas, Sord a Kedon, a šlo o polobratry, protože otcem všech byl Mill Pond. Jejich jezdci se před dostihem domluvili, že pojedou Taxis poblíž sebe, aby měli fotografové hezky bíle laděné momentky (samozřejmě ani jednu tuhle fotku nemám:)
A v neposlední řadě v této Velké startoval Mónin Béruš (Barbaresco). Móňa ho znala od narození a především díky ní Béruš přežil první rok života, protože kdyby se ho neujala, psychicky labilní hříbě by putovalo na jatka. Piplala se s jeho výchovou, obsednutím, učila ho první dostihové krůčky, přestože tehdejší trenér Čestmír Olehla ve chcípáčkovi se špalkovými kopyty hvězdu rozhodně neviděl. Béruš dospěl, s Móňou si vyhráli neregistrovaný dostih a po rozběhání postupně směroval mezi mladou překážkovou elitu (Béruš v roce 2001 vyhrál Cenu Labe), s cílem účasti ve Velké pardubické.
A podařilo se. A tak jsme uronili pár slz společně s Móňou, přestože v hlubokém terénu Béruš s Markem Stromským dosáhli pouze na osmé místo.
2003 - Registana (potřetí)
Trenér Čestmír Olehla se po mnoha pokusech dobýt znovu trůn Velké pardubické dočkal. Registana o sobě dávala vědět od počátku své dostihové kariéry a o jejím triumfu ve Velké téměř nikdo nepochyboval. A protože Peter Gehm se s klisnou v předešlém roce umístil v prestižním Gran Premio v italském Meranu, byl jeho výběr koně pro Velkou pardubickou jasný.
A zrodil se nový fenomén. Registana střídala Pardubice s Meranem, vždy vítězně, a v den D se prakticky jen čekalo, jakým způsobem Velkou pardubickou vyhraje. Do pole jejích soupeřů vyslal anglického Falcon du Coteau trenér Charlie Mann (vítěz roku 1995) a společnost jim dělal irský Mose Harper, oba takticky jedoucí na konci, aby jako jejich předchůdci neskončili na zahrádkách, z nichž první jmenovaný v sedle s Fehily Noelem udržel s našinci tempo a připsal ostrovanům alespoň čtvrté místo. O první dvě se v dramatickém doběhu doslova poprali Registana s Peterem Gehmem a loňský vítěz Maskul, sedlaný paradoxně bývalým stálým jezdcem Registany, takže Jiří Kameníček dýchal na záda mnohaleté ex-partnerce. A dýchal velmi intenzivně, protože Registanu sílící ovace davu zaskočily a zpomalení doprovázené vybočením se jí málem stalo osudným. Třetí Decent Fellow, na kterého usedl Josef Váňa, Maskulově akceleraci nestačil a pátou příčku obsadil Peruánův nástupce Narrator s Jaroslavem Myškou.
Mónin Béruš, který sezónu nově vyzkoušel se stínidly, tento ročník Velké nedokončil, protože strhujícímu tempu finišujících soupeřů nestačil a od jeho jezdce Petra Regnarda bylo rozumné jej zadržet, byť do konce zbývaly poslední tři cílové skoky.
Registana roli favoritky naplnila a čekalo se, jestli naváže na série Peruána a Železníka, a německý Peter Gehm si připsal třetí vítězství v řadě coby jezdec.
Opět zaděláno na rekordy:-)
2004 - Registana (počtvrté)
Do své páté Velké pardubické Peter Gehm již koně nezměnil, protože z Registany by přesedl pouze blázen. Znovu se provětrali na střídačku v Pardubicích a Meranu, znovu vždy vítězně, a fenomenální klisna přilákala ke sledování dostihu i zaryté odpůrce nerovinových dostihů.
Kromě našinců přijeli Registaně obhajobu znesnadnit i ostrované, ale ani jeden nedokončil, byť v sedle měli i českého Jana Ráju. A tak soupeření zbylo na domácích, jimž dominovali ostřílený předloňský vítěz Maskul, Decent Fellow a stájový kolega Registany Hastaven, který bohužel dostih nedokončil. Decent Fellow s Radkem Havelkou a Maskul s Dušanem Andrésem se tentokrát „prohodili“, takže Decentovi připadlo místo třetí a Maskulovi čtvrté, a dvojku jim vyfoukl nováček Retriever, s ostříleným Josefem Váňou v sedle.
Retrievera jsem si poprvé výrazněji všimla v Benešově, kde s manželkou Josefa Váni Pavlou vyhráli tzv. dostih trenérů (show pro diváky), v roce, kdy ještě oficiální dostihy neběhal. A neznám nikoho, kdo by o něm mluvil křivě, byl to miláček stáje, charakter a osobnost. A když jsem ho viděla coby sedmiletého upalovat do cíle Velké pardubické, jistá pochybnost o mém vsazení si na Registanu nastala, přesně taková, kdy bych se za prohru vsazené Registany zase tak úplně nezlobila.
Jenomže Registana posléze nastartovala a soupeře v cíli deklasovala rozdílem devíti délek, a byla schopna bez větších obtíží raketově utíkat dál. Mónin Béruš si v dostihu o místo polepšil, s Tomášem Hurtem si doběhl pro sedmou příčku a tím svou velko-pardubickou kariéru důstojně zakončil (v roce 2007 s dostihy definitivně skončil a od roku 2009 je už opravdu Mónin, pan Novák dodržel slib a koně jí prodal, takže v současné době si Béruš /foto výše/ užívá zaslouženého důchodu).
Každopádně v případě čerstvé vítězky Registany již nebylo o čem pochybovat. Zrodila se hvězda hvězd a Peter Gehm se stal její nedílnou součástí, stejně jako k Železníkovi neodmyslitelně patřil Josef Váňa.
Poslední společný dostih
Forma a výkonost Registany si doslova žádala o pokoření Peruánova rekordu, kterým bylo druhé místo v prestižním cheltenhamském Sporting Index Chase. A tak v listopadu téhož roku odcestovala na ostrovy a k pohádkovému vítězství neměla daleko, kdyby ovšem Peter Gehm ve vedoucí pozici nespletl kurz a nenavedl klisnu špatným směrem, čímž ji připravil o jasné vítězství. Protože i mistr tesař se utne.
Bohužel právě tímto nepodařeným dostihem jejich vzájemná spolupráce skončila. Peter Gehm, čtyřnásobný vítěz Velké pardubické, o čtyři týdny později utrpěl úraz při tréninku, na jehož následky ochrnul. Na koně naštěstí nezanevřel a můžete jej vídat i na pardubických mítincích, upoutaného na invalidní vozík.
Registana v kariéře pokračovala dál, ale Velkou pardubickou již nevyhrála, a v roce 2006 se s fantastickou dostihovou kariérou rozloučila.
Foto: Michal Altair Valášek (www.rider.cz)