Nezlomní rivalové

Maskul v zimním období:)

     Dvě nejčastěji skloňovaná jména ročníků 2002 až 2007 si zaslouží vlastní článek.
     Maskul a Decent Fellow, dva nezapomenutelní pardubičtí matadoři, zdobící každou startovní listinu své doby:)

Maskul znovu na výsluní

     Nezpochybnitelným favoritem Velké pardubické 2005 byla Registana. Po vážném úrazu Petera Gehma se jejím stálým jezdcem stal anglický James Crowley, který navázal na tradici a s Registanou vítězně pendlovali mezi Pardubicemi a Meranem. A dostihový národ netrpělivě čekal, jestli se i Registana zapíše mezi držitele čistého hattricku, aby se i ona následně mohla pokusit o absolutní rekord čtyř vítězství v řadě.

     Na Registanu jsem tentokrát vsazeno neměla, protože jsem stejně jako v případě prvního Maskulova vítězství vnitřně cítila, že královna posledních dvou ročníků Velkou pardubickou ani tak ne že nevyhraje, jako spíš že „nějak“ nedokončí. Ale že to bude hned na druhé překážce, zarazilo i mě, jako kdyby kopírovala smůlu bělky Čest starou osm let (v obou případech šlo o svěřenkyně Čestmíra Olehly).

     A rázem bylo pole otevřené všem. A jako ve špatném filmu Olehlům vzápětí odpadl Hastaven, takže ani v druhém případě Velkou nedokončil, a tempo diktující Red Dancer s Dušanem Andrésem se ve finiši propadl až na šesté místo, takže finále si opět příslovečně rozdělili Holčákovci a Váňovci. A nastalo drama, za které by se žádný film stydět nemusel, kdy oba napohled unavení koně ukrajovali metr po metru, aby po velmi vyrovnaném souboji pomyslnou cílovou pásku protnul první Maskul v sedle s německým Dirkem Fuhrmannem.

     A já ostrouhala, protože já pohledem postrkávala Decent Fellowa s Josefem Bartošem a nejvíc příjemné bylo, že i když jsem hlasitě pobízela až do úplného vyřvání, nebylo to emočně vyhrocené skrz slzy, což jsem si nesmírně užila. Napínavá podívaná až do úplného konce, nádherný dostih a na Maskula se prostě nejde zlobit:-)

     Josef Váňa se znovu (a doposud naposledy) pokusil splnit si sen o vítězství ve Velké pardubické v sedle bílého koně a tentokrát s Kedonem dokončili čtvrtí, za posledním zástupcem Čestmíra Olehly Laneretem s Pavlem Tůmou (zřejmě jediným, který v celé stáji nenosil barvy Wrbny:-). Páté místo vybojoval stárnoucí Belovodsk, do jehož sedla místo Jana Havlíčka usedl Jirka Plzák, a šlo o jeho poslední Velkou pardubickou, po tříleté pauze. Jan Havlíček se s Belovodskem rozloučil fantastickým pátým místem ve Sporting Index Chase v anglickém Cheltenhamu hned v roce 2001 a s Belovodskem se již do velkých dostihů nepočítalo, takže účast třináctiletého matadora ve 115. ročníku Velké pardubické byla rozhodně ozdobou a zároveň i živoucí vzpomínkou na dobu skvělého Peruána. 

Maskul a Dirk Fuhrmann

Konečně pro Josefa Bartoše

     Pro Josefa Bartoše jsme měly společnou slabost s kamarádkou Pavlínou už před nějakými dvanácti lety, kdy jsme na karlovarském závodišti trávily každou dostihovou neděli a euforicky jsme sázely. A velmi rády na Josefa Bartoše, protože se na něho nejen dobře dívalo, ale hlavně skvěle jezdil, a dodnes mám v paměti, jak mi jeho padesáté vítězství v kariéře, které mu připsalo titul žokeje, vyneslo skvělou výhru, protože Kabinet favoritem nebyl.

     Když mi Josef Bartoš poprvé prošel kolem okna (pracovala jsem v kanceláři s okny do ulice s parkovištěm), myslela jsem, že mám halucinace. Tak jsem se tomu zasmála a že jsem asi už přepracovaná, a nejspíš by mě samovolně nenapadlo, že třeba nastoupil k Váňům (což se posléze potvrdilo). A hned se sázelo líp, protože začal jezdit především zdejší koně.

Decent Fellow a Josef Bartoš    

     Po loňském dramatu ve finiši Velké pardubické se doslova nabízelo z principu fandit Decentovi, jenomže naše zvědavost se upírala k někomu jinému a tím byl samozřejmě Klip, o čemž se podrobně rozepíšu v jednom z dalších článků. Po fatálním pádu favorizovaného Maskula s Dirkem Fuhrmannem a třetím a zároveň posledním pokusem dokončit Velkou ze strany Hastavena, se pozornost publika upřela na dvě esa stáje Charvát, z nichž každé trénovalo na jiné straně republiky. Takže znovu souboj Váňovci proti Holčákovcům a tentokrát se štěstěna přiklonila k západu, kdy taktická jízda Josefa Bartoše přivedla Decent Fellowa do cíle coby prvního, zatímco na slábnoucího Cieszymira s Radkem Havelkou zbyla až třetí příčka. Čtvrtý finišoval Icare du Renom s Martinem Liškou a páté místo k našemu ohromnému překvapení vybojoval s Jaroslavem Myškou Klip, který se stal senzací nejen pro dostihové publikum.

     A znovu se vyrojily spekulace související s Josefem Váňou, jehož nováček Juventus předvedl úderný finiš, a opět na téma „sedět na koni někdo mladší a výkonnější, vyhrál by“, protože Decent Fellow přece zdrcující závěr nemá. A Josef Váňa na sebe s odpovědí nenechal dlouho čekat: rád by se postavil na start Velké pardubické spolu se svým synem, a že pak toho snad už nechá.

     Čemuž jsme se kolektivně zasmáli, protože to už tady bylo několikrát.  

     A ještě zákulisní drb týkající se Juventuse. Figurantního odznakového ryzáka jsme s Móňou poprvé viděly na Mlýncích, když jsme si půjčovaly vlek, a první, co z nás vypadlo, bylo „kráva“. Netušící, že přesně takhle se mu přezdívá, protože ryzák s bílým flekem na břiše, lysinou přes půl hlavy a ponožkou nad karp není úplně typická barva pro plnokrevníka. Kromě barvy vzbuzoval údiv i velikostí varlat a Josef Váňa trval na kastraci nejen kvůli welfare samotného koně (hřebci tráví většinu života bez stáda), ale aby „koulemi nebořil překážky“ (hřebcovi tak trošku při skákání překážely). Nový majitel závažnost problému pochopil a s kastrací souhlasil:)

Juventus

     A na závěr elaborátu jsem si dovolila vyplodit rekapitulaci Velkých pardubických obou šampiónů, protože je doslova úctyhodná. Především u Decenta, který startoval sedmkrát a nikdy nebyl hůř než pátý!

     Decent Fellow je nyní v důchodu a užívá si péče ošetřovatelky Radky (sympatická slečna výše), která se o něho stará už od jeho prvních krůčků u Váňů. Štastný to kůň:-)

Foto (s laskavým svolením): 
Romča Nevěřilová
Eva Kopečná 
archiv (můj)