Jsem zpět, žádný strach.
Sepisování Velké pardubické mě hodilo do extrémního skluzu, a jak jsem se těšila, že už to brzy bude za mnou a nastane klid, tak samozřejmě žádný nenastal, protože se na mě sype lavina všeho, co jsem odbývala rázným „až po Velké!“
Už je po Velké pardubické. Letos to bylo naprosto fantastické, protože ty tři týdny jsem historií i současností dostihu doslova žila, a nemálo mě těší, že jsem tím mnoha čtenářům otevřela obzory a že si přenos z Pardubic užili již coby lehce interesovaní.
Protože tahle sláva si pozornost zaslouží a to nejen u milovníků koní.
Obrovská pochvala patří i České televizi, protože koncepce téměř šestihodinového přímého přenosu se jim mimořádně povedla, Marek Svačina byl opět ve formě a kromě faktu, že Rostislav Benš nebyl nováčkem dostihu, na což jsem se snažila média nejednou upozornit s předstihem (marně), jsem já, hnidopich, žádné výraznější přehmaty nezaznamenala. Ale abych médiím nekřivdila, má poznámka, že Jaroslav Brečka asi nebude premiant, když už jednu Velkou vyhrál, akceptována byla a informaci během dvou hodin opravili.
Ale největší radost jsem měla z faktu, že i přes nepříznivě hlubší dráhu nedošlo k žádnému smrťáku či strašlivému karambolu. Těžko soudit, jestli i zásluhou pořadatele, který si dal velmi záležet a kurzy dostihů upravil, aby se koně nejnáročnějším úsekům koledujícím si o úraz vyhnuli.
A finální Velká pardubická byla doslova a do písmene nádherná. Fantastický dostih! Člověk by brečel radostí, jak se úroveň dostihu za těch 30 let, shrnutých v mých zápiscích, zlepšila. Žádné amaterské a hazardující manévry, nýbrž přehlídka excelentních skokanů, zkušených a perfektně připravených, radost pohledět!
Tohle mi nemálo pohladilo duši, a přestože žádný z rekordů nepadl, jsem ráda, že jsem se do psaní pustila a že můj literární seriál zakončila naprosto bravurní jízda, a nejen ze strany vítězné Orphee des Blins a Jana Faltejska, vždyť skvělí byli všichni.
Lepší už byl snad jen komentář vítězného žokeje, protože aby mi tekly slzy smíchy u dialogu bezprostředně po dostihu, se mi snad ještě nikdy nestalo. Hláška vedle hlášky, a když tak popisoval, co se jezdci honí hlavou, když se mu kůň řítí stylem hlava-nehlava a nenechá si do tempa kecat, přesně jsem věděla, o čem mluví.
Někdy je opravdu lepší nechat to koni, koneckonců má větší hlavu.
Závěrem bych ráda poděkovala Pepčovi Bartošovi, že Sixteen zadržel a nenutil ji její poslední životní dostih dokončit v poli poražených, i že na ni dával pozor. Svým způsobem to majiteli bílé princezny přeji, že vyhodil tolik peněz oknem, když mu klisna letos nevydělala ani korunu (startovné a trénink vyšly odhadem na něco přes 200 tisíc); protože ona už měla být rok v důchodu a ne se po deseti letech vrcholového sportování pokoušet o štěstí. Ale to nic nemění na úlevě, že se jí nic nestalo. Že se nenaplnily obavy ze špatného konce, jaký postihnul její stájovou kolegyni Ready for life, protože nic mě neděsilo víc, než že budu přítomná jejímu špatnému konci.
A o samotném dostihu se samozřejmě rozepíšu, žádný strach.
draace
A jak dopadlo sázení, v dostizích?
Dlužím Frostovi 7 piv a on mně 2 MilkyJ))
Foto: plazma:)
