Velká pardubická 2012 se do dějin zapsala dřív, než bylo mávnuto praporkem, protože se konala v sobotu. A jelikož se očekával výjimečný ročník, ani pořadatel neponechal nic náhodě a v rámci bezpečnosti změnil kurz dostihu, aby v těžkém propršeném terénu zmírnil riziko, co nejvíce to půjde. Prostě aby všechno bylo precizně nachystané pro případný rekord (rekordy) a na start se postavilo 23 účastníků, z nichž dva hodlali obhajovat a zbytek jim v tom zabránit.
Rekordy se nekonaly, ani obhajoba. Místo toho početné a úžasem oněmělé publikum sledovalo výkon, se kterým nikdo nepočítal a který z Velké pardubické udělal naprosto parádní podívanou, která nenechala nikoho chladným. Dostih nevídaný a především strhující, protože šance, aby kůň v kurzu 50:1 odskočil, chopil se ihned vedení a v náročném povrchu deklasoval soupeře šestnáctidélkovým náskokem, je pro fanouška Velké pardubické dost možná jediná v životě.
Tajná zbraň trenéra Grzegorze Wroblewskiho, klisna Orphee des blins, rozhodně k favoritům nepatřila, navíc v takhle dlouhém dostihu doposud nestartovala. Jan Faltejsek v jejím sedle zažíval nemálo horké momenty, které velmi vtipně popsal v rozhovoru (doporučuji shlédnout!), protože kobylka si vražedné tempo diktovala sama a i přes pokusy jezdce schovat ji mezi koně a šetřit síly na finiš zůstala na špici. A z dostihu si udělala vlastní estrádu, kdy předváděla dechberoucí skákání, švihání ocasem a postupné (ne-li potupné) nadělování náskoku konsternovaným soupeřům, kteří neměli šanci se ani přiblížit, natož jí konkurovat.
Mazec. Nepopsatelný mazec.
Koneckonců i Marek Svačina zahrnul do komentování dostihu slova typu „hukot“ či „maso“, což mě nesmírně bavilo, a nedivme se, protože celá Velká pardubická byla parádní představení, ve kterém figurovali zkušení a perfektně připravení koně. Co víc by si příznivec dostihu mohl přát, než vidět přesně takovéhle finále překážkové sezóny?
Imbirův (vlevo) skok přes Taxis:-)
Pád koně ani jeden, ve třech případech spadli jezdci (bohužel i z Imbira, na kterého jsem z hecu vsadila nejen pivo, ale i 50Kč), pět koní jezdci zadrželi a patnáct jich dokončilo. A protože jsem téma zadržených koní v předešlých článcích nezmiňovala, učiním tak teď, což se mi hodí v souvislosti se Sixteen. Zadržet koně (nepokračovat v dostihu) totiž není ostuda, ba naopak, je to jasný důkaz, že jezdcům na zvířatech pod sebou záleží. Mít dokončenou Velkou pardubickou je obrovská prestiž, ale ne za cenu zdraví koně, a když Josef Bartoš cítil, že Sixteen nestíhá a že by se marným stíháním soupeřů akorát trápila, dostih vzdal. Všem jezdcům, kteří neváhají vzdát ve prospěch zvířete, patří obrovský dík, a v případě Velké pardubické to platí dvojnásobně.
A vůbec mě nemrzelo, že Sixteen nedokončila, naopak mě potěšil záběr kamery, který ukázal, že nekulhá, a mně se v duši rozhostil vnitřní klid. A mohla jsem se plně soustředit na finišJ
Byť se napohled může zdát, že náskok vedoucího koně je nuda, opak je pravdou. Na Orphee des blins totiž nebyl znát, že si běží pro jasné vítězství po necelých sedmi kilometrech náročným terénem, prostě si upalovala po svém a po proběhnutí cílem mastila dál, jakoby se nechumelilo. A když ji jezdec začal přemlouvat ke zpomalení, neb už nebylo kam a proč utíkat, dala najevo nesouhlas a nevoli šviháním ocasem a poklusáváním, zatímco Jan Faltejsek okoušel euforický pocit „já jsem fakt vyhrál“.
Papírově nejtěsněji (16 délek:-) se k vítězce přiblížil Ronino s Jiřím Kouskem, a až za nimi finišovali Tiumen se smutným Josefem Váňou, kterému se druhý pokus o čtvrté vítězství v řadě nepodařil. Ale jak vtipně prohlásil po dostihu, Tiumen může vyhrát napřesrok, takže stát se dvojnásobným držitelem čtyř přerušených vítězství není nereálné, a očekávat tudíž, že dědek Váňa pověsí povolání žokeje na hřebík, je znovu v nedohlednu.
A propos, den před Velkou pardubickou se Josefu Váňovi narodil druhý vnuk, takže „dědkem“ je již dvojnásobným.
Spekulovat, co bude za rok, je momentálně mimo mísu. Tiumenovi letos chyběl v nohách jeden dostih, a těžko spekulovat, jestli by i s ním Orphee des blins dohnal, takže se necháme překvapit, až to bude aktuální. Koneckonců možná kdyby opravdu dorazil Karel Gott, třeba by Tiumenovi štěstí přálo:-)))
Čtvrtá příčka patřila prvnímu ze tří ostrovanů, Maljimarovi s Jamesem Reveleyem a poctivý Valldemoso s Dušanem Andrésem dokončili pátí.
Fantastický 122. ročník Velké pardubické je již minulostí a všem, kteří prostřednictvím diary prožívali naši národní tradici spolu se mnou, tímto děkuji za přízeň. Za všechen ten čas a sepisování po nocích to rozhodně stálo!:-)
Foto: Šárka Votavová (velké díky)
