Tak jsme to dokázali.
První rok bez trenéra jsme nejenže ustáli, ale dokonce jsme v něm obstáli, a to nejen já, ale i Iva, z čehož mám radost dvojnásobnou.
Protože kolik lidí mně na jaře věřilo?
Téměř nikdo. A slyšet naši Móňu, jak nahlas zdůrazňuje, že nám gratuluje, že super a že z našich výsledků je nadšená, je pocitově snad ještě lepší, než všechny posbírané mašle a poháry. Koneckonců i ona na jaře prohlásila „holky, tfuj-tfuj-tfuj, držím palce, budu na vás myslet, ale opovažte se říkat, že patříte ke mně. Jezdíte na svoje triko!“
A tak jsme jezdily, na svoje trika. A i přes polní podmínky se dařilo udržovat si výkonnost a podávat výsledky, za které se určitě nemusíme stydět. Na jaře by mě nenapadlo, že se s jedním koněm vejdu do první patnáctky jezdců v celé oblasti, a to i přes fakt, že na vzdálenější závody jsme se kvůli nákladné dopravě nedostali (body jsme sbírali jen v blízkém okolí, což byla proti ostatním velká nevýhoda).
A pak, že to nepůjde! A když se mě Iva poprvé hlasitě zastala, že mi coby náhražce trenéra plně důvěřuje a je se mnou spokojená, hřál mě dobrý pocit tuplem, protože přede mnou se naprosto běžně nahlas prohlašuje, že bez Móni nezvládnu vůbec nic. Že to rovnou můžeme zabalit, jak mi bylo s pořádnou dávkou pohoršení doporučováno, ve všech proroctvích, jak špatně tohle dopadne. Přece nejsem schopna pokračovat v něčem, co jsme s Móňou dlouhá léta budovaly společně (ironie mě nepřestává bavit a paradoxy ještě víc:-)
A vida, sezóna je fuč, a to velmi úspěšná sezóna. Respekt ze strany pochybovatelů neočekávám, protože přiznat zmýlení umí málokdo, stejně jako se začne pro změnu drbat na téma „to se to závodí, na takovém koni“. V našich kotlinách by se totiž měl majitel šikovného koně stydět, že s ním má úspěch, natož se kochat pěknými výsledky.
Takže mě těší dvojnásob, že nevěřícím Tomášům a dalším posměváčkům sklaplo. Asi to prostě dělám dobře, byť to zní naprosto nevěrohodně, abych já trénovala dva koně a předávala hrstku nabytých zkušeností kolegyni, která má licenci o pár měsíců mladší než já... Svět se asi řítí do záhuby, když tahle kombinace funguje:-)
Závěrem bych ráda poděkovala všem, kteří mi pomáhali a naše snažení podporovali: předně dopravcům (Jíťa a Nastík), bez nichž bychom nedojeli ani za humna. Poté online rádcům, s nimiž jsem prostřednictvím internetu konzultovala „každý prd“, a v neposlední řadě Ivě, protože bez ní bych to letos měla zatraceně složité, co se týče osobního života.
Napohled velmi nejistá sezóna se nakonec dá považovat za dosud nejvydařenější a za sebe doufám, že se napřesrok posuneme. Ale i kdyby ne, jsem spokojena. Snad tohle všechno budu moci oři svému bílému vrátit, až bude starý a nemohoucí.
A to je všechno:-)
draace
Poslední poděkování patří samozřejmě Frostovi, protože ne každý chlap je schopen po boku něčeho takového fungovat.
Ale já ho varovala!:D
